Prolog.

Antonín Sova

Prolog.
Kraj zapomenutý mi v srdci leží jak perla v škebli, která vzrůstá roky, a ona blýská jasem, sněhem sněží, a zavírám ji v tyto prosté sloky. Já po letech rozvírám s vášní listy těch barev, stínů, prostých črt své mapy, ráz kraje svého, meditaci místy, šum lesů, bouři, kterou hučí slapy! Ne příští život náš, ne příští zoři, chci pravdu plání chytit smysly všemi, má celá snaha v jednom světle hoří: jen v lásce bez frasí k té svojí zemi. [3]
Básně v knize Z mého kraje:
  1. Prolog.
  2. Klášterní zátiší.
  3. Květinový sen.
  4. U „Čtyř krejcarů“.
  5. Stesk honicích psů.
  6. Před lety ještě...
  7. Do Ameriky.
  8. U strže.
  9. Dětská vzpomínka.
  10. Opuštěné lomy.
  11. Cestou.
  12. V oddechu.
  13. Figurka.
  14. Korový domek v oboře.
  15. Zlatá kniha.
  16. Rybníky.
  17. Táborské kraje.
  18. To u nás jsme.
  19. Lilkový květ.
  20. Potoky.
  21. Při čtení Bret Harta.
  22. Pole.
  23. Žně.
  24. Návrat domů.
  25. Partie ze Stražiště.
  26. Podzim.
  27. Starý chirurg.
  28. Byl městys malý...
  29. V chalupě.
  30. Meditace.
  31. U „Josifa“.
  32. Pouť v zimě.
  33. Sedláci.
  34. Ježíšek.
  35. Zimní odpoledne.
  36. Při západu slunce v Želivě.
  37. Epilog ke knize črt.