STROM NA NÁMĚSTÍ

STROM NA NÁMĚSTÍ
Uprostřed náměstí vztyčili jedli, obrovskou, štíhlou. Na ranním slunci se zdálo, že dosáhla gotických střech. Ale večer, ve čtverci osvětlených oken, výkladců, luceren, světelných transparentů, řvavých reklam, jakoby stísněná, pod černým chrámem, pod hrozící věží, pod komíny a pod střechami, uprostřed náměstí se dívala k nebi, zakřiknuta gotikou mohutnější a vznosnější. Dole pak zavalena zástupem, jenž temněl, zvídavě hlučel, povykoval, rostl, zhlukoval se a rozléval, zcela zbavena samoty, rozsvěcela se na povel, až se rozsvítila všemi nesčíslnými žárovkami, vší zlatou a stříbrnou ozdobou v světle zelených větví. A teď, vnitřním svým zrakem uviděl obrovský ten zástup kolem jedle, ono slavné vidění Ježíškových visících tu darů, které tu byly, houpaly se v chvojí, 164 ač v pravdě rozdávány nějakou stranou, nějakým spolkem s třídními účely, zavazovaly jen málo vyvolených, vděkem zapsaných mu duší. Celé střapce barevných darů visely tu s chvějících se větví, celé hromady darů kupily se pod větvemi jako malé hory, vyzdvižené kopce, a každý dar převázán stuhou pořádně a způsobně, jednomu jen jménu byl připraven a zapsán, dobře uváženému, dobře vyhlédnutému mnohookým zkumem společnosti, pro chudobu, pro úsilí talentu i zbožný život a pro krásný příklad všem, kdož také jednou zaslouží podarování, i pro velkodušnou rozkoš dárců. V tom zástupu bolelo však také srdce přemnoho lidí, jimž se darů nedostane z milosrdenství a na pamět Ježíška v chlévě narozeného. Neboť nebylo nikdy tolik dárců, aby podarovali tisíce nezaměstnaných, sta a sta nebydlících, desítky vzdorných a nehodných nevděčníků, kteří v městských děrách tu bydleli, 165 nebo až tam za periferií, kde postavili si celou Čtvrť Chudáků, z bud žalostných a nakrčených, z nichž směsně a tence se kouří do zimy. Za městem, tam u silnice, tam, mýtní domek, kde dědy obtěžoval, příbytky slátané a ubohé se k sobě choulí, nedokončeny věčně, fantastické výtvory vyděděnců. Tu palác z vagonu, sedřený a prohnilý, tu z prken a hlíny slepené klece, tu boudy z ohrad pro velké lidské psy, tu z podezdívkou domky z bílených prken nejmodernější tvoří třídu vzdušnou, a ze všech groteskních těch střech a nakroucených komínů se kouří bolestná bezradnost doby, a pošlapané lidství se zlobně ti do očí dívá. Tu lidé žijí, žijí a ve snech o revolucí a celkem bez reptání jdou do práce aneb ji marně hledají, než ulehnou tu k spánku. Co z roztopených kamínek dýmové horko vybuchuje otravné, blikavá lampa čadí a odráží se v blátě podlahy, jež stále naneseno z nových závějí, se černá stopami lidí i zvířat: 166 tu po škole děti hlásky slabikují. hadrníci drobní, tu na stole z bedny píší své klikyháky, tu otcové po prácí shroutí se v pelech, tu matky, bez rozpaků, co budou vařit, hrnce po bramborech a špinavé kávě na zítřek vyplachují. A o tom nádherném stromě na náměstí a o těch darech, na něž nevepsali jmen táty ani mámy, ani školačky, ani školáka – snad opomenutím – večer si drsně vypravují. Máma potom se vzchopí: Snad nám to patří, jako jiným, kdož si to odnesli. Snad o nás nevědí. Snad je to omyl. Půjdu tam zítra. A muž hrdě a varovně: Než to, raděj vás pobiju, jak jste tu všecky! 167