VIKTORU DYKOVI

VIKTORU DYKOVI
Tvou ruku rád jsem vždycky jal a tisk' a podržel ji ve svých věrných rukou. Já věřil ti, ať zaplakal’s, ať štěstím výsk’, ať smál ses hořkou mukou. Já zřel jsem včera úžas propasti, hrozící tragedii rodu temnou. Jíž hrozila mým rodem otřásti. Kdos za ruku mne chyt a cítil se mnou. Ta hrůza temná, nebýt rodem jist! To chvíle zkoušky zlé. Však přebolela. Zas kvete květ, je nezlomen a čist a myšlenka z jasného svítí čela. Než já jsem jako staré lodí vrak, jež leží na boku, se rozpadává, a po letech, tak dlouhých, bouřných tak v horečném písku spává, v slunečnu ostrém, v trávu vrůstajíc se krčí, mysli na lodi kdes družné, jak stěžně jich se blíží cíli víc a v pokoře je vyprovází mužné. Tak na vše myslíc, jen svůj na osud zapomenuvši často ve dnů tiši 172 v tom koutě svém, jenž spust, že o vše zchud’. růst každé trávy kolem sebe slyší. A v nocích dlouhých hovor hvězdných sfér vyslechne, třpytivá kde druž jich splývá. Tu jak by mířila zas v dálný směr loď-vrak se celá chvěje, jako živá. A ležíc na boku v svém bodláčí, se dívá na nesmírné moře lodí, je stopuje, v skal útes zatáčí, bdí nad nimi, je provází, je vodí. Tu věřím pevně, syna mého loď, jak vystrojena tančí ve vln skoku. Mou ruku stisknouti mi, druhu, pojď. A přijmi dík můj za svou mužnou sloku. 173