ZPĚV DOMOVA.

ZPĚV DOMOVA.
Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst. Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst, cos ve mně jak modrá dálka hor pohraničných dýmá, a cosi mou zažíhá krev, jak stará plemenná čest. Já v sobě zašlou a smutnou krásu již zpustlých parků si chovám, měst malých tíseň si nesu, vsí vyspělost zakřiknutou a zádumčivost lesů, i rybníků záblesky, jako výkřiky z daleka z těch zelení tmavých rozsvětleného, bílého žasu, kde hlasy to šumí a haleká, pastevců, oráčů, chodců a hlídačů, z houštin kde vzdychá ran střelných zadušená, tajemná echa a tichá. Já černými, zemnatými hrudami čpím polí a nížím se od nich po svazích lučnatých za údolí a mořem tam žlutých pryskyřníků zakvítám. Tam v zatáčkách rybnaté tvořím zbystřené potoky, by v samotářských pak tůních olše, vrby a břízy se shlížely do únavy ve mně a listnaté řízy střásaly lkavých vln do sloky, zvonící opuštěností pokorného klidu a přizpůsobené stromům, travinám, zvířatům, lidu... 9 Já bílými silnicemi, jich oslnivostí hořím a tmavými skvrnami vozů se ztrácím a vyjíždím k městečkům, bych jich ulicemi si zapráskal bičem, až vybouřím řemeslníků stánky, až zveselím děvče, jež chlácholí vyděšenou svou kozu, že stkvělými zuby se zasměje, zraky, jež na studánky mi upomínají a pomněnkami z vod svítit se zdají. Já starobylými a zasmušilými věžemi ztracených měst se dívám kams přes mlhavé lesy, jich opuštěnými doly, jich couky k obloze zívám a komíny starých střech zakuřuji starobné štíty a fresky i kašny, jež se drolí, pak továren rozlehlými bloky se v sousedství skrývám, neb křičím též po rozmachu, až u zelené kdes louky zas oddychuji a topolem ocitám se v poli. Já Blaníkem promodrávám, já promlouvám k množství Krakovcem, Kozím Hrádkem, já svahem se k Lužnici řítím střemhlav, já vzdoruji Trocnovem, zas Husincem věřím a v Táboře, nade vše drahém se lidem zas posiluji, jak božím nad slovem, a za velkou minulost jeho mu aspoň dík vnuka vzdávám... 10 A zatím já na jaře se lučními rozhořím květy a u věnce, kytice svit jsem dětskýma rukama sypán v průvodech Božího těla, mši neumělou si nad oltáři zpívám i hraju a lid vlhkými paprsky čechrám, větry jich porývám čela a západem slunce se loučím v slavnostní fanfáře. Já za léta obilím šumím, kos rhytmickým pohybem kosím a nad položené řady se večerem kladu a svítím měsícem do teplých par rybníků naříkavých a připravuji svět mladý si k tanci a obžínkám, neboť zpívat a milovat umím jak za starodávna, ba starých otců mám v krvi žár. Já na podzim lesy kdes pádem obrovských kmenů do dálek tvrdě vzdychám, a rozvodněnými řekami pod hrady vory letím, vše zrcadlím v sobě, města i Prahu a Hradčany, až pak kdesi se s domovem loučím, hasnu a ztichám hor cizích pod objetím. Já v zimě nad poli, rybníky, nad lesy oblaky visím a fičím a chumelím se a křísím dny, noci sen čtenářů bible o přerodu světa, 11 mé vichřice sněhem a ledem jsou podobny úrodným jízdám, já válím nad poli mračna, les ohýbám, jak hvízdám a sněžná má hříva jak létá... Jsem prostoupen domovem, jeho nářky a radostmi, vším bývalým, přítomným, budoucím, jeho žádostmi. Má úponka visí každá národa na životu, každým otřesem jsem otřesen do základů, s ním dýchám, s ním za jedno jsem. V něm žiji a v něm chci žít dále a jeho život neb vražda neb jeho živoření, jen žití mé, smrt mou neb pád by znamenal. Věřím-li silnou domova věrou, a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát? 12