NA VSI.

NA VSI.
Za večera slunce rudě se stmívá a jako rána krvavě živá řídkými protéká stromy. Kraj rovinu tesknou od lesa táhne, silnice bíle žhne a prahne, mdle chalupy mlčí a domy. Van, zdá se, prachem k zemi klesá a vůně vyprahlého lesa. Je bezvětří, přestaly šuměti topoly i potok pět, i včely, lakotně vyssavše med, z trav zmizely do ticha, do polí. Ni vlaštovky nekrouží – jen myšlenky v hlavě a v srdci teskno, a stíny se na míle prodlouží... Já nevím, odkud drobná ta muka, kovářík ve zdivu ťuká a ťuká a s rosničkou, na kůře stromu jež visí, kuká, kuká, stesk neznámý a velký čísi se v jedinou hudbu večerních zvuků mísí. Od lesa vracejí se z polí s potahy líné krávy a voli, tak těžce jdou, s nimi much blíží se stěny, 44 nad čumáky chumel jich houpavý. Kov cinká, skřípají nápravy. A vzadu jdou bosé, .předčasně sestárlé ženy, vysmáhlé na kost, a pošvihují si biči, na dobytek zpěvavě křičí, a kolem chatrčí, zahrádek, plotů krok pevný jich míjí, tvrdě duní – a v slunci na meč ostrém v svém zapadání se sluní. Ne, ženy nejsou ani smutny. Cos jako úděl osudu nutný si vnášejí v drobné své dvorky. Tam děti se popelí. Den byl horký. Tam hrály si samy a čekaly, kolíčkem přivřeny za hradbou kopřiv a lopuch, na hrdinsky tvrdé své mámy. 45