ZÁPAS BOHŮ.

ZÁPAS BOHŮ.
Ohromná města růst vidím, vždy jinak výbojné rassy. Jedno: Toť město milliardářů i nejchudší chátry. Hřmí trustů vozy. Do mlh řve moře. Zboží z dok na břeh vyloďují; lodí nad vodou široké pásy těhotné bohatstvím prasknouti hrozí, na slizkou dlažbu chapadla jeřábů chrlí přívaly beden a pytlů. Lodi se houpají, stanuly právě. Roky snad plují od země, klíčící zisk kde desateronásob se rodí. Jak jedna loď k druhé se druží, tak duchově noří se, blíží; vše páchne rybinou, dehtem, řve těžkomyslně moře, loď každá již plesniví chaluhami, jež jeho hloub oře vždy zbožím, vždy zlatem, vždy tíží... Bůh Robinsonův, Bůh světoobčanství, volnosti, jenž přemítal o objevech, pohodě a zisku, jemuž se od rána do noci snilo: stvoř z malých počátků dílo! stvoř z malých prostředků systém! Bůh důvtipu, píle, chladných úvah, Bůh trpělivý, jenž zmocnil se pokladů téměř všech světa koutů, aby naplnil desateronásobně národa svého misku, odvážně beroucího ze všech uhlů světa, kořistícího a podmaňujícího minuty, hodiny, léta, 72 od pekla Bombaye až do vnitřku džunglí, od Singaporu až k točnám, od pokořených radžů až k bronzem zčernalému a civilisací poděšenému tvoru, Bůh loďstva, tvrdých kupčíků, i soucitem k žebráku pohoršený Bůh nad Londýnem se schyluje a napíná mlhami sluch. A biskupové a celý národ se k němu modlí: Ó s vrahy, ó s vrahy vyrovnej dluh! A druhé město: Je krví a železem vydupáno to druhé město. A večer, v noci a ráno hřmí povely železných jezdců a čet děl hudbou vždy novou, národu sladkou: jak podmaniti si svět. Z železné kázně kultura bez půvabu se rodí, bez geniality roste a násilím třeba se brodí, je vytrvalá a krví se nebojí hýřit a vzplát, v brnění železný rytíř má-li se vyvýšit a nad ostatními stát... Bůh harcovníků v dnů zisku, Bůh nevkusu, Berlína, Bůh metodických dříčů a prostě modravých očí, však ocelově tvrdých a neústupných lebí, jež pracují od rána k noci k svému úzkému nebi, 73 Bůh disciplinovaných stád, Bůh učených tisíců bez lidskosti, tisíců básnílků, na „ránu“ již rýmují „ránu“ ve velikášské své divokosti, toť tvrdý Bůh, vraždící chladně s promyšleným cílem a šlapající po štítu ostatních národů, teskně bílém, po jejich touhách a nadějích... Ó potři vrahy. Dej vítězství silným, tě vzýváme v modlitbách svých! Dva národy šíleně rvát se zřím. Dny vydrážděny, s raçovou zpupností chtí se zřít svázány, povražděny, plazy se svíjet u nohou, dva nenávistníky krutostí života na dravce růst, kramáře, toužícího mít železné brnění soka a duši mu vyrazit z úst, zbrojnoše železného, jenž po zlatě kramáře touží a ve své písečné louži po říších rozpjatějších a nesmírnějších touží. A za nimi ostatní Evropa potácí se a potácí, pro menší kořist a menší slávu krvácí, cos umět jen urvat v čas pravý. A ostatní Evropa krve má moře, má krve dostatek pro cizí zášť, pro cizí vztek, 74 svá nejkrásnější má těla, své nejosvícenější hlavy, sta vznětů, sta snů, sta v klíčení pohřbených myšlenek... A v děsu tom, řevu, jenž kostmi pronikal, v tom třetího města, Washingtonu zdvihá se mocný hlas, hlas našeho Boha též, který kdys burácel v Čechách, než shas’, hlas hrdé a nepotlačené, svobodné Demokracie, Walt Whitmanův zpěv jak ji družně tak vyzpíval, on potlačené si národy svolává na ráz a ráz: „Ten má-li se bojovat boj, ať za svobodu se bije a má-li být bojován každým, ať každému svoboda žije.“ Když národů nejmenších Evropa, stržena jako vírem do zápasu dobrodružného veštvána klesá a mizí jak ubohá přípřež, jíž hra ta je krutá a cizí, a zájmy cizí v tom světě širém, kde pronárůdků, těch zotročených, je také třeba na krvavé těsto pro budoucí svobody chleba, z něhož skýva má ukájet všelidský hlad, za moře krve, za moře krve, – tu každému třeba ji dát, a odměnit spravedlivě, kdož za ni se bili a nikdy ji zbaběle neopustili. 75