BALLADA RENAISSANČNÍ.

Antonín Sova

BALLADA RENAISSANČNÍ.
A noc ta vzejde: Až jednou z cest se vrátí, dům pustý a prázdný bude... Jen větrničky se ozve chřest a vichřice skřipky na srních chudé... Z cest válečných s dóžem se navrátí, lev benátský přivítá jeho lodi... A vepluje v radostné závrati, v svůj palác vkročí a zbroj svou shodí..shodí... Však podivně palác Vendramin se shlížeti bude vodou temnou, i gondoly u schodišť, pilot stín se bude třást bázní přetajemnou... On vejde... A bude přivítán jen zdmi a sluhy, jichž oči žhavě Ihou zděšením, že nečekán je paní svou v té chvíli právě... Síň prázdně a dutě bude znít ozvěnou kroků, do svítání, až hledat ji bude a bolestí výt, až čekat bude s hrůzou na ni... 70 Ta vrátí se k ránu... A krokem mdlým v měsíčním vejde modrém jase, šat potřísněný falernským, jímž s milencem svým upila se... A leknutím bledá, netušíc příchodu toho, jejž nečekala, mu s chladnou lží cynicky vyjde vstříc, – on mlčky vyslechne, co lhala, a zhnusiv si na ráz hru, řekne: vím... Kdo loupil, lhát učil vás při orgii, to budiž věčným tajemstvím psů zrazujících, zrádných zmijí... Pak ona co v poduškách usíná, meč zkouší, jej dlouho a pozorně brousí, na milence, jenž má as od vína vonící, měkké, plavé vousy, a bez úsměvu a bez hlesu, jat divokým vztekem do ulic kráčí, zabuší u milence vrat, a vejde... Dne paprsky rudě pláčí... 71