PŘED ROZKVĚTEM.

Antonín Sova

PŘED ROZKVĚTEM.
Ten, který doufal, že zas bude kvést, šum jarních dešťů, světlých nocí cítil a hovor stromů s větry podél cest, jak měsíc svítil... Prameny lkaly v horách pod sněhem, trávky se sotva světle zelenaly... Mdle vstalo slunce, člověk, stará zem....zem... Mízy se nalévaly... Tu pozoroval, jak by z duše mu prameny tryskly, laviny jak s výše by trhaly se, dojmu hrůznému tam dole znikly říše... Vrcholy všecky v slunci vzhořely, divokým tepem zakroužili ptáci a lesy ozlacené pocely dne, jenž se ztrácí, ztrácí... Tu otevřel svá okna do kořán ku spícím stráním, které zkvetly bíle, by kořenný a horský vál sem van, dny ožil, smutky, chvíle... 123 A pak když večery se kladly spat, on chtěl i v nocích kvést, že čas byl krátký, chtěl mocně procítit a prožívat dech všeho sladký, co lampy v oknech nezahořely, jen šepty zněly, hudby utajené, hrou narcisů polibky voněly, rty žhnuly přichýlené... 124