KRÁLOVSTVÍ MÍRU.
Já touhou před lidstvem se hnul...
Tam nikdo z králů nevládnul,...
ni žádné církve, moci hlas
svědomím neotřás‘...
Tu živly kol jsem slyšel pět
a lesy temnou bouří znět
a nesměrnem tisíců mil
zvěstovat, proč jsem žil....žil...
Tam chceš-li dojít, u nohou
minulost necti jen ubohou...
Radostné vášně mládí pěj...
Stáří se nelekej...
Tam chceš-li dojít, morová
ty projdi města hrobová,
kde plíseň v dlažbě po krvi
čas nový omrví,
125
přes mrtvoly se vyšplháš,
jež hnijí, mokvají,... je znáš:
to matka, milá, přítel tvůj, –
jdi dál a nepostůj, –
přes hradby šplhej ztuhlých těl,
ať svistí vzduchem tisíc střel
a do hloubky a zase výš,
až budeš cíle blíž...
A moře krve přepluješ,
z níž kouří se, jak vesluješ...
Hle, nad bílými horami
cos blýskne hvězdami...
Pak vystoupíš. A bez vlády
klesneš do květin zahrady,
a na své malé místo svát,
ty budeš kralovat.
126