ČLOVÉK KRÁSNÉ DUŠE.

ČLOVÉK KRÁSNÉ DUŠE.
Všecky v něj minulé věky ambry své vylily, drahocenné své masti, vůně své a své léky... Všecky v něm prameny tajné svá zřídla smísily, všecky v něm harmonicky v šíř roztěkaly řeky... Lesy v něm silicí voněly, žloutly lučiny slunečných úsměvů, chvíle vnitřní blaženosti... Vše, co měl, význam mělo vyšší, tak účinný: čekat a dočkat se milosti zrození nových ctností... Z chaosu vyšel a pochybnostmi dlouho štván, ubíjen dlouho nedal květ viděný za tisícletí. Nebyl dost sebe jist. A nikým ne milován bohatství v nitru svém též nemohl rozuměti... Z mnohých ponížení a velikých zklamání, ze zoufalství matek a ješitných činů otců jeho první a hořké vyrostlo poznání a jak list zvadlý padalo pod nohy zdivených chodců... Ale když oprostil se duše vzbouřením, pro sebe zachránil se od zatopených břehů lidskými furiemi, jež chtěly pohnout jím, aby se přizpůsobil jich mravu i jich běhu, 131 teprve pocítil, ne oni, že jim však on z bohatství svého dá své zelené ratolesti, srdce že svého rozhoupá melodický zvon a že jim zazpívá píseň moudrého svého štěstí... Harmonický v něm klid, jenž zná jen bezpečí, silný a krásný čin, jenž odzbrojí zlo a zkrotí, odměnou na pohled drsnou svou lásku má největší, pohledem spiklenci zhrdne, když kolem se mlčky rotí... Nevzbouzí soucit v něm hadry líné a škemravé, bojiště, prosáklá krví, proklaté kouty města. Jenom co velké a hořící, planoucí, zvídavé, o tom vždy nekonečná mluví jeho cesta....cesta... Jednou jak ochranný strom se nad zemí vyklene, větve své mohutné svěří větrům burácivým, z tisíců kořenů vkotvených v zemi vyžene, stane se zodpovědným svědomím lidstva živým... Jindy jak hluboká studna své vyrazí prameny, svlaží rty zprahlé, jež hoří tisíciletou žízní, jindy jak ruka se zjeví, jež odejme kameny ze srdcí umučených zapomenutou trýzní... Jindy přijde jak dítě k zapadlým chatrčím, které v šípkových růžích ukryté ztraceny voní... Zazpívá prostou píseň hlasem stříbrným, vyvábí myšlenky něčí jak stáda stepných koní... Někdy před okna paláců Hrůzu se vidí klást, naslouchá infantů pláči, lid jemu, on lidu že cizí... Mezi pláčem a výhrůžkou klásti most přes propast, jaká to práce je věků a jak v tmu stopy mizí... 132 Musilo tolik věků svá poslání zmrhati, tolik jich musilo v touze a na vykoupení čekat. Tolik se musilo dobra v krvi koupati, tolik dnů zakřiknutých se musilo slunce lekat. Z tajemství života vyrostly plody zrající, ale jsou nedostupný dosud lidským rukám. Na větvích nejvyšších ctností a činů se tající, přístupny radostným snům a tvůrčích porodů mukám... Jenom ti, s krásnou duší k činům zrození, mohou se odvážit lidstvu je odvážnou rukou snésti, Osudem v zápětí sťati, jak bleskem shozeni, nejvrcholnějšího se dotknuvše lidského štěstí, štěstí, jež střeseno v klín, jich krví zbrocené, spadne tak samo, slzami, láskami, bouřemi zralé k hlavě roztoužené a myšlenkou skloněné, touhy jejíž jsou nenasytné a neskonalé... 133