PRAHA, VĚCNÁ STRÁŽ

PRAHA, VĚCNÁ STRÁŽ
Je večer sladký, lípy dech Petřínských voní na valech a polo bdí a na půl dřímá v oparu světel obrys čar barvami do mlh vhozenýma, pohádka, smutek, polotvar. A pod zdí dole zubatou se věže barokové pnou nad modrý opar mlhavý, nad špinavými střechami blesk, světel požár žlutavý, si zpívá polotmou. Dívám se dolů v hlubinu... A vzpomínám:... Mé mládí zas jak zajíkavý, tichý hlas by vzneslo tence k sluchu mi. A barevnou jak bublinu by vzneslo zlatým nad stéblem v prostoru sluncem osleplém, ji zřelo mizet, šťastné hrou a šťastné, že už rozumí, se divným blahem zachvělo, se usmálo... a zemřelo... 5 To někdy zazní známý tón jak probuzený v dálce zvon, jako by mládí bouřící se mělo zase probudit, zas krvácet, zas hořící červánky slunce k smrti pít a poutem o zdi černé bít. Ó Město v hloubce: kolikrát jsem zemřel v tobě, z mrtvých vstal, a kolikrát jsem s tím se rval, co přišlo ničit nás a rvát, kolikrát dvojnásob jsem žil přebytkem křepkých, mužných sil, kolikrát v zániku beze slov, výkřiků jak tichý, mrtvý proud já mrtvě musil s tebou plout. Ó Město v hloubce, slyš, čím k výškám hovoříš? Vzbouřené Mužství a Poznání, Láska a němé Pokání z krvavých hříchů, boj s vrahy, boj, prudké utkání, vzkřek jízlivých smíchů, boj na smrt a na žití: než zabit být, zabiti, pohřbívat v tichu, vzít prapor, v boj zoufalý 6 jej vetknouti na valy, bdít ve dne a v noci bdít, bdít zítra a věčně bdít, bdít, bránit svou pýchu. Ó Město v hloubce, slyš, čím ke mně hovoříš? Zápasy Rass a Věků jak z kotle čarodějníka sta kleteb, záští, vzkřeků řve, bouří, štve a zaniká. Tam cosi pěje o štěstí, jež tenkrát může rozkvésti, když svolí hrozný vrah, jenž na tě ozbrojen a lstivý nůž napřáh‘ křivý, zlodějskou ruku vztáh‘. Ó Město v hloubce: mládí mé to vše mi zjevovalo kdys, přátelství dalo, lásku čís‘, pohledy, o nichž nevíme, i tknutí rukou lichotných, zpěv, bujných písní smích, záblesky z dějin, které tmou prošlehly zlou a vražednou, – tím svaté jsi mi, Město, vším a já už vím: 7 Zře do tvé hloubky zdá se mi, že bdí tvůj Osud neznámý, tvůj, Praho, osud nesmrtný. Sám Osud tvůj tu poblíž stál, až ku hvězdám se tyčit zdál tak vítězný a ctný, já zřel jsem ho, jak pochýlen stál v šíři nad tebou, zřel šerou nocí ze bran ven, sluch napiat a zrak přiostřen mlhavou tmou. A pomalu zřím zacházet staletí, vojska toulavá, jichž oruží se krvavá na slunci v dáli blýskala, – zřím zajít smutnou dobu svou, jež otročit si zvykala, pomalu zacházet zřím tmou svůj stín i těch, jež jsem kdys znal, však nových vznikat na sta set, tisíce, miliony hřmít, tam mířit, tam, kde náš je cíl, a na odboj a výboj jít vpřed, duší mocně, mocně hřmít. 8 Aniž by řad se přerušil, jdou za námi, kdož v lebkách svých zárodky tají nových snů. Bez konce půjdou ku věčnu. Ti zhasnou... A ti vzeplají... A s pochodněmi v rukou zdvižených ty odzbrojí, kdož v temnu číhají. 9