BALADA IRONICKÁ O TŘECH VYHOSTĚNCÍCH

Antonín Sova

BALADA IRONICKÁ O TŘECH
VYHOSTĚNCÍCH
Tři synové „tak zvaných slavných otců“ a nevychovaní nezvedenci vlast musili opustit náhle. A nezbylo pohany na otců věnci, i ztajeno pohoršení chodců na národa roli zprahlé. A jeden z těch synků vyloděn v doku na březích Nového Světa se v potácivém kams ubírá kroku a učí se léta a léta, jak na vlastních nohou se stojí, co uchopit rukou svojí, co urvat v zoufalém boji, proč žíti, proč bolest míti, proč radostně po práci výti tu drsnou svobody sloku. A druhý z těch synků v šatě režném u obchodních domů tam denně stojí. A vozíky strká, stud v oku něžném, – však ještě se drsného života bojí. – „Ne, neboj se,“ mluví obrovský dům i vozíků rachot i lidí tlum, per písařských skřípot a jeřábů řinčení: v tvém dolaru příštího zdaru je klíčení. 35 I zpívali kladky štěstí i kletbu, dny porobení a šťastných dnů setbu. – Zem podivných možností může zkvésti a bídným přinese ratolesti. A třetí z těch synků, nevím sám, až k plemenům zváben, jež cizí, v jich sedával stanech a naivním hrám jich naslouchal, prosté a ryzí že prohřály jeho srdce zas, poušť veliká, nekonečná lví sesilovala kdes k ránu hlas – a v něm cos jak slunce věčna, – to štěstí toulavé sedalo nad dálnými řekami, zvedalo prst, kývajíc pralesů květinami a tajemnými pamp drahokamy. Jen „tak zvaní slavní“ tři otcové dál morálku kážou nám doktrín svých. Jich theoriím ty, okove, ty, otroctví, pliješ v líc hrozný smích. Co synům svým nedali po roky, to v oproštění lze nalézt jen. Nač dělat svých myšlenek otroky, když Život má slovo, Slunce a Den. 36

Básně v knize Zápasy a osudy (in Dílo Antonína Sovy, svazek 18):