KRÁLOVSTVÍ MÍRU

KRÁLOVSTVÍ MÍRU
Já touhou před lidstvem se hnul. Tam nikdo z králů nevládnul, ni žádné církve, moci hlas svědomím neotřás‘. Tu živly kol jsem slyšel pět a lesy temnou bouří znět a nesměrnem tisíců mil zvěstovat, proč jsem žil. Tam chceš-li dojít, u nohou minulost necti jen ubohou. Radostné vášně mládí pěj. Stáří se nelekej. Tam chceš-li dojít, morová ty projdi města hrobová, kde plíseň v dlažbě po krvi čas nový omrví, přes mrtvoly se vyšplháš, jež hnijí, mokvají: je znáš, to matka, milá, přítel tvůj, – jdi dál a nepostůj, – 126 přes hradby šplhej ztuhlých těl, ať svistí vzduchem tisíc střel a do hloubky a zase výš, až budeš cíle blíž. A moře krve přepluješ, z níž kouří se, jak vesluješ. Hle, nad bílými horami cos blýskne hvězdami. Pak vystoupíš. A bez vlády klesneš do květin zahrady, a na své malé místo svát, ty budeš kralovat. 127