SNY DOBYVATELŮV

SNY DOBYVATELŮV
My vzbouzeli jsme se zvolna za soumraku ještě... Nad městy a nad tichem vsí a nad lesy záplavy hasnoucích stínů a stále průhlednějších zvolna se rozplývaly. My odcházejíce jsme vzbouzeli ulice hořkou písní. A nikdo se nepřišel loučit. A nikdo nám nepožehnal. A nikdo nás nepolíbilnepolíbil, ni netisknul horečné ruce. Nám smáli se rodní bratři i otcové zamlklí, trpcí, než odešli pohněváni v ta místa, kde otročili. Po krčmách a po chrámech, po dílnách, po tržištích všude nás vláčeli dlouho v kletbách i modlitbách, v pomluvách krutých, pak jména naše biřici vyvěšovali v branách co škůdce vlastí a národů, církví i dědičných králů... Nám hrozili starci šedí: „Hle, proroci holobradí! Chtí vyvést prý člověčenstvo, by pochopilo svou cenu! Chtí vyvést prý člověčenstvo! Chtí dovésti ku pravdě všecky! Když pobořili nám chrámy, jen umříti už nám zbývá. Oh, kde je to zanícení dob starých? A kde jsou ty lásky? A nadšení slavná? Ty staré kde upřímné zůstaly časy? Vše zneuctěno a v nesmírném Bábelu ztrácí se život a za našich tichých pohřbů žně nadešly nepoctivcům...“ 53 A matky ty lkaly: „Je krásný přec svět. I dorostly pro vás dcery, a život již čeká; růst, rodit, ve zvycích patriarchálních se dožíti blahobytu k své slávě, králů a církví. Pak v jedné rodinné hrobce poblíže sobě spáti...“ Tu přece jsme odcházeli. Ó, zastesklo se nám náhle se starými zvyky se loučit. A marné naděje matek i otcův sny odmítnuté zastoupily nám cestu, by ještě nás lákaly nazpět ku krbům vysněným pro nás. I řekli jsme matkám: „Oh, pozdravujte své dcery a pozdravujte jich muže budoucí, v patriarchálních zvycích k své slávě a králů a církví kdož vlekou dál galejní koule, jež poddanskou ozdobou budou jejich rodinným hrobkám.“ A řekli jsme otcům: „Nuž s bohem, bezděčně otročící a nevědoucí však o síle svojí ni o svojí něze, v lžích dějinných otráveni a na břiše pokorně ležící u koho jen tušíte sílu neb její moc živnou: zlato. Jsme dychtivi odloučit se, kde láká svoboda snění, a záhady myšlenek světlých rozsvíceny kde hoří, jich plameny zažehnout chceme všecky své žádosti velké a bolestmi zúrodnit jdeme radosti člověčenstva. Tam odloučeni v těch končinách, kde se zjevuje Pravda a přímost kde odvažuje každý skutek i křivdu, 54 kde lstivými plazy se pohrdá bez vzdechů farisejských, tam ze všech končin se sejdem puzeni silou lásky. A v šiku vytáhnem: na staré světy, kde tisíce hlupství se skrývá v ctnostech, lstí tisíc a tisíc násilností, a tisíce ukrutností spí v pouštích zoraných mělce, by nemohlo se ni žítižíti, ni poctivě umírati. Tak v mnohém srdci kopím zabita svalí se nízkost, tak v mnohé duši se potopí loupežný úmyslů koráb, i falešné šachovnice státníků s proroky lidu na hnojiště vrhnem' kam patří, neb o krev nelze již hráti. Ó matky, otcové, starci, ó s bohem zděděné zvyky, nuž pozdravujte své dcery, by vzpomněly bez výčitky: co vše to je proti radosti, zadouti v polnice z rána a soudruhy zříti, jak řadí se v šiky s přímými čely?“ 55