III. To ticho velebné!

Xaver Dvořák

III.
To ticho velebné!

To ticho velebné! jak roste moje víra, zalita dojmem okamžiku dnes, stříbrný oblak když se rozprostírá dým thuribula, jenž se náhle vznes’; v hloub tajemství mé oko lačně zírá. Korunky andělů se skvějí svíce, šat jejich řízy z bílých voskovic, žhnou z dutých očí svatých zřítelnice, pohnutí stoupá v neživou jich líc – a ticho velebné vždy roste více. A z nekonečna září slunce žhavá, pět sluncí krvavých jde blíž a blíž, chrám Tajemného naplňuje sláva jak příval potopy až v klenby výš; dřív, nežli přišel, srdce už se vzdává. 13 Ach, vzdává se a leká se a děsí, svou vinou zdrceno až v země prach, neb ztratilo šat svatební svůj kdesi, a přece překročilo síně práh; zda milosrdí Svého vzpomene si?! Až zjeví se tu divem Svého slova, až vzhoří jako liliový květ, až vůně rozleje se balsámová, až z Jeho zotevíraných ran pět dštít bude na srdce krev purpurová. Jak zkvetou a jak zplanou do ohniva a v zahrady se rajské protáhnou... Co učiní však láska Jeho tklivá s mým srdcem, kde již všechny květy schnou, zda pohne jej má láska litostivá?! 14