TEMNÁ, PODZEMNÍ SÍLA

TEMNÁ, PODZEMNÍ SÍLA
Setkal jsem se s duchem temna, lpícím na pozemské hroudě, právě když jsem chtěl slavit svátek Znovuzrození lidstva. Bylo to v krajině nejchudší radostmi a nejbohatší smutkem, v krajině půlnočního temna u zanedbaných otců. Duch podzemní, duch temnot ze všeho hleděl, usazen v lhostejnosti, v zlozvyku lenosti, která nechala prohnívat obilné stohy, neosázela pusté stráně granátově zlatými jablky, a divokým růžím nevnukla mízu pěstěných sester. Temno rostlo v malém člověku: chatrče se sesouvaly, jak lenivě pohlížel do slunce a čekal spásu života od cizích mocí, vyjídaje poslední zbytky svých zásob, své slípky obětuje i drůbež, nemocnou nevšímavostí vlastní. Ovce a býci nenašli suchého přístřeší civíce krajem, vyschlá pole duněla jich kroky a smála se rudými máky. Byl to cynický smích, jejž miloval duch temnot podzemní. Byl to pláč frivolních květin nejspustlejších druhů. Pávi v sousedních dvorech křičeli a hrdličky lkaly, okna hořela sluncem a mladé dívky po práci pěly, – jen temný duch lenosti záviděl úrodu požehnaným druhům zanevřev na práci, odškodňoval se tajenou loupeží. 139 Setkal jsem se před zapadlou krčmou s temnou sílou, když vyšla a po krvavé řeži mohutné otírala ruce, a naslouchavši vzdálené hudbě nůž svůj o mezník brousila a čekala na zaslepeného svůdce nevěrné dávné milenky. Temná síla se shýbala nad skřípajícími kolébkami dětí, čarodějné formule vykřikujíc a zadržujíc prstem lavinu smrti, zaklínala svoje podzemní duchy, věříc v zlomyslná jich kouzla a odvracejíc nebezpečí počtem modliteb klokočových růženců. Podzemní síla chtěla nás úskočně do drápů sevřít, chtěla svůj rozklad nám vočkovat, bolestných odumírání, podrýti kořeny našeho bytí, ničíc, když nemohla rozrůst, shroutit se na bok s námi, civíc, do slunce líně hledíc. Zoufale se vzpíráme, každým záchvěvem duše, atomem rozumu všech věků blesky vrháme v temný ten bezedný jícen, v závratné výši stojíme, bez mdloby stínáme hlavy, jež narůstají podzemní temné síle nedohledných konců. 140