XIV. Při pozdvihování.

XIV.
Při pozdvihování.
Ten zázrak vždy mě schvátí v té chvíli kouzelné, ó chtěl bych milovati, co tělo smrtelné jen síly může dáti. Když mezi prsty mými se skvěje Hostie, nad čely skloněnými když záři rozlije, plá nebes tajemstvími; jak pláštík z kmentu bílý, v nějž zde se obléká beránek Ježíš milý a v rukou člověka spočine něžně chvíli. V trůn musím ruce spnouti, buď tělo za podnož; ó ať se k zemi hroutí, svou nohu na ně vlož, rač takto spočinouti. 29 Kde balsám jenom vzíti a z alabastru lít? jen slzy mé se řítí Tvé nohy sladké smýt, když ráčíš dovoliti. Ó jak mě drtí zcela kalichu zlatý květ, jejž zvedám nad sklon čela, v němž cítím krvácet hloub boku Tvého těla. Zřím z něho vyrůstati strom lásky vášnivé, jež chce se rozplýtvati a dává plody své všem, kdož je chtějí bráti. To rajský strom je žití, jenž Bohu vrátí nás, i nesmrtelné bytí v mdlé tělo vštípí zas, a dá mu sluncem skvíti. 30