XXV. Ty víš!

Xaver Dvořák

XXV.
Ty víš!

Ty, Pane, víš, co hloub v mém ňadru hárá, Ty znáš mé zápasy, mou pochybnost, Ty víš, jak příval lítosti mé vzrost’; přec slyším hlas, jenž minulost mou kárá. Roub milosti, ach, ještě nesjel ve mě a nedotkl se divem mého pně, ač touha má Tě vzývá bolestně rty vyprahlými, jež se modlí němě. Jdou dni a duše teskná neokřívá tou vláhou, jež se prýští z rudých ran jak balsám zázračný, jenž vyvolán zázrakem lásky pro vše choré splývá. Jak třesou se mé ruce v křeči spiaty u nohou kříže, kde jsi mřel, kde náruč Svou jsi vroucně otevřel, Svou lásky mukou na kříž rozepiatý. 48 I mojí tmou Tvé rány rudě svítí a nezhasly nad mojí bařinou, když slzy z očí mých se vyřinou, v nich záblesk ran Tvých sladký též se chytí. Ó dej, ať moje předsevzetí skrytá výš rozrostou se po křížovém pni a k srdci Svému po nich pozvedni mou mdlobu, jež se kříže Tvého chytá. 49