NOC.

Antonín Sova

NOC.
Když zrakem duše své se dívá, sestupuje po zašlých pěšinách, křů houštím, stromů tmou... A plníc údolí v něm jako na dně sluje si usedá, hovořit s duší mou: Trav omlazenou vůni přivívá mi k líci vždy přísná, vážná, však dny nové slibující... V mou duši zírajíc své hvězdy obrážívá, i výšku, hloubku svou, svých hodin němý spád, hor lesnatými průseky se dívá, jsou její hvězdy milliony ztrát a její ticha čekají, jak naděj dlouhá, jak smrt jsou smířená a sladká jako touha... Víc ode mne než lidé chce, než den, jenž minul, neb z krajin útěch její moc jde magická... Den nový roznítit zná po dni, který zhynul, zná černým rouchem setřít krev, jež tekla tragická,... a mlčet jako věrnost hrdá, nekonečná pohledem upřeným až do zámezí věčna... 52