LEGENDA.

LEGENDA.
Já poutník byl, u cesty v stráni jenž sednul, kdy v trávách a v síti se večerní dlouží stíny a měsíc již bledý svítí... Mé o ztrátách mlčely rety a roky a dny že hojí, já o sobě tajemně mlčel i o ranách v duši svojí... Však oči mé hořely láskou, jíž vyučily mne věci a žena i děti a zvířata, mého štěstí svědci. Já miloval všecko, co užitkem lidí a krásou být může a tak jsem vrost’ do své země a kol mne zplaněly růže... A jako strom s posvátným posláním do země vrost’ jsem a zemí se živily kořeny moje a horskými ručejemi... Jak rušných měst ctižádost pěla a modlitby z chatrčí vznesly se s úsvitem denním, jak tisíci křídlatými vesly by stříbrných vylétlo ptáků, já probouzel se tím echem, již provátý vůní lesů a mechem jich svěžím, par dechem... Roj včel se mi usadil v koruně, zvučel vzduch do daleka a z dutiny prsou mojich med z bohatých pláství stéká... Já raněným láskou lék s rosou životodárnou mísil, jim na puklá kapal jej srdce a k novému žití je křísil... 89