BÁSNÍKOVA CESTA

BÁSNÍKOVA CESTA
A jednou, když jako boží tvor jsem vyšel v svět, mladý a smělý, já nad sebou jsem slyšel čas vlny své sbírat a přese mne bít. Přes rodného domu naivní štít, přes místa, kde plaší opeřenci z hnízd rozlétli se, sourozenci a rozneseni kams do čtyř stran, z omšených, starodávných bran, vlnami času odplaveni mizeli v života zápolení, by sami jen ze svých radostí rostli, a sami jen rostli ze svých ran. l mne tak odplavil časů proud v svém slunci a dešti. A jak mne smýval, sny ve mně zaklel a ve mně zpíval, přes hloubky, strže a hory čnící, přes vše, co se mnou musilo plout: kořeny v mojí krvi tkvící a květy mé sluncem se napájející. Až jednou jsem veplul v zátoku snů krásných a kouzelných. Skutečnost se zrcadlila v jich hluboku, však myšlena byla pro věčnost. Kol ostrovů plul jsem, jež nad vlny čněly. Kouzelné hlasy na nich pěly 5 zelení čerstvou a stínů chladem. Kdos vztahoval svoje ruce v touze v blouznění snivém a chtivém a mladém a volal toužně a dlouze. A jak jsem plul tou zátokou, život výskal s břehů, a jak jsem plul, cítil jsem ze zahrad něhu, již s vůní van ke mně dul, a viděl jsem tančiti ženy a líbat své drahé a nad jich čela se shýbat. A květiny cítil jsem v schodištích domů, jež snoubencům dýchly v noc svatební. A zaslech‘ jsem doprovod hudby k tomu z radostně žitých dní. Mé představy rostly a hasly rychle, zas mizely za mnou, pouhý sen. Vždy něco zbylo, jak lásky ztichlé, jak touhy a vzpomínky v příští den. Já vmísil se v zástupy, cítil jsem s nimi, žil s nimi, zrál činy jich úžasnými, já miloval je a s nimi rost. Oh, stále, oh, stále být unášen. Sen, jenž mi však zvěční skutečnost, nechť nenajde půdy, ni majetku, času, ni prostoru v nekončícím žasu. Nechť unáší mne na věčnost. 6