SLOKY

Antonín Sova

SLOKY
Můj stav byl kdys: vše v lásce mít, však úzkost cítit dojatou, sen krásné mužnosti své žít a chvít se všeho před ztrátou, čnít do světla, však ze tmy pít. V dva světy hledět pohřížen, dvě hlavy jedné bytosti, – v den, v slunci jenž plá pozdvižen i v noc, jež ve své temnosti hlad mužů skrývá i pláč žen. Tak bylo: vše bych objímal, a o všecko se bázní chvím. Pláč zašlých dnů mne dojímal. Dnes příští jásot duchem mým snů nezrozených zahřímal. 10