ŽÁDOUCÍ

Antonín Sova

ŽÁDOUCÍ
Já osiřel duší. Tak opuštěn byl jsem, že všecko cizí mi připadalo, jak tomu, jenž náhle prohlédne. Já nesměl svých drahých již okem zřít, jejich důvěrou ryzí a cestou jsem kráčel, kde mlha se čistíc pozvedne. Tak toužil jsem: aby mne potkal ten, kdo mnoho cítil a trpěl mnoho i zhřešil a mnoho se za vše kál, a toužil jsem, abych se ruky tohoto silného chytil. Ten aby mne v domov svůj ved’ a odpočinout mi dal. Ten, kdo nás potkává prvně, touhou vzplaneme-li, kov tekutý do forem vlívá a ražbu vykouzlí. Vzkřik zoufalství vryje tam neb pomsty zatvrzelý, neb naučí za vše se mstít, čím svět byl hrozný a zlý. A ten-li nás potkává, kdož byl trpící a měkký, kdo pode jho hlavu dal, ten musí z nás obět mít. A ten, jehož hrdost zašlápla touhy, smysly a vděky, ten zlatem nám oči zdivené musí zotročit. 13 I potkal mne Žádoucí. Měl úžasné oči temné, jež poselstvím velkých slibů ztlumeně hořely. On jistotou upevnil, co zhasínalo ve mně, mé osvěžil kořeny, jež vadly a chořely. Leč domova neměl, domovem byl mu Kosmos celý, on neměl krbu ni lože, však z jeho bytosti vál výdech pasátů a v jeho vlasech chvěly se hvězdy napadlé z propastné výsosti. 14