NAVEČERNÍ PROCHÁZKA PO PRÁCI

NAVEČERNÍ PROCHÁZKA PO PRÁCI
Ať kolem chat, jež zapadlé se hrouží v slunných rovinách odrazy ve vod zrcadle, ať kolem černavých zdí měst, staletých bran tě kroky vedou kamkoliv, hlas práce mluví ze všech stran, po bledém rozžehnutí hvězd, po flétnách ptáků, cvrčků zpěvech, po bíle zkvetlých stromů zjevech uléhá její rmut a prach již v navečerních prostorách. Je takový mír v prsou mých, že vše mi zázrak je a div. V úžasně novém přerodu zrá boží svět, o tolik zkušenější let, co jiných pravd a zákonů odnože rostou k jiným žním, co s větší láskou, žhavěji vždy bohatější úrodu v klín trhají si sadaři, co tisíc nových záhonů osijí větrem pod jižním v krásné a silné naději. 18 Chce člověk vítězit a růst, a ukoval dnů svojich řád. On zalidňuje napořád kout, dřív jenž do daleka pust. Ze samot mluví tisíc úst. Z vrb mlýny hučí píseň svou a temně stříká voda s kol, šíř řeky lehá na údol a z jejích zašlých blýskavic, hle, vlny vrou; ztemněle v oken řadách zívá temnota první, a žlutě zpívá. Vrou všude tepny práce, vzruch! Jak tisíc všude číhá změn! již dávno, co tu hloubal duch. Dnes vřava zvuků rachotíc z obrovské dílny boží zní, stoup hamrů obři železní, kde skřivan zpíval na polích, klas šuměl z lích. A jak se navečerní šeř ve světel rozsypaný keř nehýbá z temna, čpí buničina staveb zemná. 19 Zřít všude světly domy plát a fronty továren se stmít, krajinou vlaků kouře vlát, za loďmi šiky vln se stlát a nad mosty a věžemi jeřáby dohřímat vítězícími písněmi nad vodami a nad zemí. Již slyšíš dlažbu dunivou zamlkat kroků tisíci, jak noci klid sem přiklání řad zbylých stromů se strání, ty uzříš lampy visící příst osamělou záři svou. Hle, obzor kouři černavý o bdění nočním vypráví a věnce světel rozvíjí. V tom usínavém rachotu ó, tolik lidských životů se ze tmy k světlu probíjí! 20