VLADAŘ SOBĚ

VLADAŘ SOBĚ
Když duch tvůj přestal býti flagelantem vzbouřeným, by za lidské se mrskal hříchy, zrady, bolesti, rod promethejských kleteb doburácel kdes za světem, novou vůlí světla stvořeným a vzdaloval se, mizel, ztichal, v hloubku kles’, by pohřbil tíhu, sám a sám již nes’. Když duch již přestal býti flagelantem vzbouřeným, ran jeho krví ulic chodník nemokval a lidstvo ke mstám neprobouzel v noc ni v den, na zhublé herce zmar s ním nepoklusával, meč jeho netrestal a byl-li napřažen, jak zkameněl by v ráz, hned spal, hned spal, hned spal. Svět hmoty bolestný se ztratil ti jak stín, i jeho propastí i věží, hrobů hlas, s ním celá minulost propadla do hlubin a smysl dávné existence jeho shas’. Sám octnul jsi se, v poli prostý pracovník. Dne krásu pochopil a cítil příčinnost, jíž zaklíněn jsi mezi boha, obětník a mezi tvorstvo, s kterým stotožnil se, srost, hodiny žatvou naplnil, když uzrál klas a ještě čas mu zbýval na píseň i dík. 28 Teď duch tvůj v tichu hojivém se blíží k věčnosti, života rafij kruh jak opáčí si tisíckrát. K svým žním a k svojí vroucí plnosti přihlíží, kvést co má, co vadnout, zrát. A jako rybář v tichu oceánu sám a sám lov čeká radostný, svým lupicím a makrelám se oddává, síť plnou zdvihá tišinou a celou myslí svou den ze dne odkázán svou prací na kořist, svým dneškem je i zítřkem svojím jist. Radostný rybář světů imaginárních, sám v moři snů kvetoucích růžovými oblaky, za ranních úsvitů, kdy zvony jitřními vyzvání vítr, v blízkosti by náhle ztich’, i vzduch i hlubiny naplniv zázraky, ty pluješ, vrháš síť a necháš míjet kol koráby černých pirátů, zkad uvězněn zří bol střílnami prázdnými, pak z hrozných jejich brázd svou loď ty vymaníš, síť novou počneš klást sám mezi bratry, na hládi kdy ustal vír do šíra, do šíra, v jih, v sever, východ, západ když se prostírá hvězd nekonečný mír, loď plníš zvolna k večeru, když jinak zas zakvítá moře, vany, stíny, z břehů hlas, majáků první světlo blížících se měst, – pak zkřížíš veslem tisíc různých cest, a vracíš se a v trávu uléháš. 29 A na snu krásného ty mysle lov, na vše, co hoří, kvete, tmí se, vynořuje se před zrakem ti k žití, beze slov položíš hlavu v ruce žilnaté, spit krásným zázrakem, jenž život sluje, ne apoštol, však člověk sobě již, – svým spánkem spravedlivým usneš, tíž a tíž. Ba bude lhostejno tvé touze rozpiaté, zda zástup kořistí svou nasytíš. 30