RANNÍ ZPĚV O NEJSTARŠÍCH VZPOMÍNKÁCH

Antonín Sova

RANNÍ ZPĚV O NEJSTARŠÍCH
VZPOMÍNKÁCH
Jak často po nocích dlouhých, kdy vichry se prou o nově zjevených končinách, kdy ještě v tmách shluk stříšek a lomenic, štítů v mátožných massách ční jak maškarní průvod, jenž v posuncích právě zkamení svou rozmarnou, bizarní hrou, by za chvíli v tichém rozdnění se proměnil v moře kamení, jež růžemi jitřními rudé, – kdy hoši mí v spánku jsou růžoví snem, – tu o něčem dávném sním, o plesném, a naslouchám k ránu, a mladou mám duši svou; O všem tom, co nejdražší, co z celého života nejkrasší mi bývalo kdys a co mi bude. O krásných láskách nade vše větších, mluvících naivně v dětinských řečích a prosvěcujících dny chudé. To byly kdys chvíle, kdy sám jsem pocítil rozkoš, být připoután a spiat se vším, co draho, co snům a myšlenkám se musilo krásného zdát. 54 Kdy, dítě, jsem vyběhl z bílého domu do lipové aleje, v zeleň trav a poprv jsem křovím slunnou stezkou sám bloudil a zpíval píseň k tomu a zastaven první ženou vesskou ssál poprvé drsnou selskou něhu a starodávný ten mrav. Kdy zakvítal v chudobkách sad, kdy, ramena v kvítkovém šátku, jsem vídal ji zpívat a hrát, svou předrahou matku. a její veliké oči plát pohádek žárem a tajemnem, kdy altový její hlas se něčím bolestným třás’, tím vším, co v přátelství vzájemném jen jedinou bytost vždy stvořilo z nás. Kdy v dalekých obzorech jsme kráčeli s otcem poli, šli lesy a kdesi jak v snech a v snech nejvyšším na vrcholi stanuli beze slov. Přes vrcholky stromů když mne zdvih’, já z dálek a propastí hlubokých rýh vsi sčítal a města, – až na domov nás upomněl večer, jenž kýv’. Kdy utišeni dne prochladem jsme sestupovali západem zčeřených větry niv. 55

Básně v knize Žně (in Dílo Antonína Sovy, svazek 6):