ZASLÍBENÁ ZEMĚ

Antonín Sova

ZASLÍBENÁ ZEMĚ
Tu krása vždy nová. Ač s oken zatichlé komnaty svojí, v svém každodenním šatě, jenž podoben zašlému kroji všech neúprosných a krutých k sobě pracovníků, svou obhlížíš zemi, pln úžasu a tichých díků. Ač před tebou leží a zívá života závratné moře, jímž myšlenkou úzkostně pluješ a nad tebou světelné zoře a oblaka, vítr a hvězdy a dálky rostou šedé, kam nezměřitelná cesta dnem a nocí vede: přec jakoby z ostrovů neznámých radostní, podivní ptáci, vždy toužící po vláze krajů, jež samy se v sobě ztrácí, zpěv zanesli vroucí a semena květin a štíhlých stvolů a stromů, s nichž úponky visí navždy snoubené spolu. Vždy radostné ženy se zjeví, jichž velké, andělské oči, nad ptáky ty plaché, se po tvém užaslém hlase točí, jsou důvěřivé a šťastné a v lidský ráj tolik věří, že vroucností svojí lásky hlubiny věčnosti změří. 62