MEDITACE SVÁTEČNÍ

MEDITACE SVÁTEČNÍ
Po tichých polích slunce odpolední těkalo, zčernalé rány pluhů teple hladilo, až ticho sváteční se kroků ozvěnami zlekalo. Jásavé pění skřivanů a cvrčků housle zladilo v pokornou hudbu odpoledních modliteb. A z keřů nejchudobnějších to stíny chladilo, mír ze svátečních obydlí a z prahů zavál chléb, lid mlčel pokorně i zvířata a úrod klas, jenž uzrával a zlatě hořel, sluncem slep. A jako touhou věčnosti vše přibližuje čas, vteřina za vteřinou, vše, co žití, růst a květ, minulá rozkoš, bolest, délka rovin, příkrý sráz, to vše, ač žití oddáno, se zdálo odcházet, jít zmaru vstříc a toužit po nesměrných dnech příštího života se nekončících let, klid tak byl pokojný, vál snášenlivý dech z vesmíru, z klidu živých, z mrtvých mlčení, z odkvětu stromů, z odumření věcí všech, že zdálo se, vše o budoucím sní již vzkříšení. 94