U hrobu přítele.*)

Václav Stach

U hrobu přítele.*)
Teď sy vyvázl z svých těžkostí, Zbaven jsy trápení svého; Co jiskra odžhnul do vysostí, Kde nic více není zlého. A já zde bloudím teď samotný Vůkol mezy těmi hroby, Nesu zármutek v srdcy hmotný Pro stracení tvé osoby. ——— *) Šebastyána Henyše bývalého mejtného u Kopecké brány v Holomoucy. 42 Marně žížním po utěšení, Z tvých ust více mi nepline. Jen mi zůstává v rozmejšlení Tvá památka; ta nezhyne! – Jak sy měl srdce dobrotivé, Znaje skutky své důstojné. Oko duše tvé přívětivé Zřelo k pravdě, umem hojné. Jak oučinlivý, bez ouhony Život, plný čisté ctnosti! Také oukladů snesl shony Dychtič po dokonalosti. S málem spokojen nuzným dával, Ne ze zbytků, z potřeb vlastních; Blahoslavenství vyhledával V množství učiněných šťastných. Radostí málo, víc měl smutku, Vláčel život v churavosti; Ale veliký v svatém skutku Vždycky přítel nábožnosti. Tělo zde práchne ku vzkříšení, Duše u Boha přebývá. Té se nedotklo porušení; Tam, tam radostí oplývá. Tam mne můj milý očekávej, Tam u trůnu Smířitele, A v své rozkoši prosby skládej, By zjednotil nás přátele. 43