Bořek.
[87]
I.
„Hospodin živ, a při něm přísahám,
každého ruky mé že sklátí rána,
kdo bez mé vůle vkročí na půdu,
dědictvím svatým jež mně byla dána.
Má je ta zem, a není na světě,
kdo by směl uchvátiť si drze práva,
kmíny stavěť, kolej tamo klásť,
kde bujná na luzích mně roste tráva.“
V kruhu svých sousedů tak Bořek děl,
zachmuřil zrak a jiskry metal v pány,
co přišli v tichou Labskou dědinu
železné dráze vyvlastňovat lány.
Světnice plna hučné vřavy je,
za stolem s lejstry komisaři sedí,
okolo nich se šámá rudý žid,
brebentí, šeptá, vrtí sebou, sledí,
[89]
v nohou má rtuť a v ústech sladký med,
na hlavě ježka, v očích ostrý jed.
Okolo domu chasa vřeštivá
na panské uniformy okny zírá,
knoflíků zlatých řady, hvězdic lesk
kyselou touhou mladá srdce svírá,
přes druha leze druh a dere se,
sčechrané hlavy trčí na hromadě,
a všichni hledí za sklem do vnitřku,.vnitřku,
jak slavná komis s tátou sedí v radě;
rukávem mnohý utírá si nos,
jinému službičku tu koná šos.
Rozšafný Kavan, vyndav dýmku z úst,
sousedům praví prostřed rokování:
„Mozolem vzdělali jsme půdu tu,
na které kolej klásti chtějí páni;
nepříjmem proto malých za ni cen,
soudiť se budem podle řádu práva;
uzmouť nám nivy marně zkoušejí,
zákonů pokud moc a vláda stává.
Nechať se bije, kdo má k tomu chuť;
kdo moudrý jest, ten o právo se suď!“
90
Úkosem pohled při tom na Bořka,
jenž byl naň ruku vztáhl pro kus boru;
patnáct let se o to točil soud,
až Kavan vítězem byl v dlouhém sporu.
Nastává nová vřava, nový huk,
zákony jmou se vykládati páni,
neslyší ale shromážděný sbor,
v odpověď dávaje jim hřmotné lání.
U stolu vstává v zlatém límci muž,
počíná kriminálem hroziť lidu,
jakoby v slově tom byl kouzla prut,
jenž krotí vášní bouř a panskou bídu.
Selhává kouzlo, vmetán oheň v rmut,
hřímaje Bořek rozjítřený brojí:
„Toť by byl pěkný v zemi naší řád,
Němcům a židům dáti půdu svoji,
a za to posadiť se v kriminál –
aby to čert již jednou všechno vzal!“
Řekl a máchnul rukou ve vzduchu,
ostatní za ním do křiku se dali,
a prve nežli prchl okamžik
na pány v roznícení pěstmi hnali.
Komise slavná rychle utíká,
za ní se hrnou rozvášněné proudy,
91
dědina celá vzhůru povstává,
metajíc po nich kameny a hroudy;
hbitější ale nežli hněv jest strach,
štvaní jen psi jsou pánům na patách.
Před domy stojí ženy na prahu,
jazyk jim mele, nadávky z úst letí;
za nimi, s chlebem v rukou vřeštíce,
drží se sukní umazané děti.
Zahnán již nepřítel jest daleko,
vítězné vojsko nazpět slavně táhne,
a že pak ruka válkou zemdlená
po znoji ráda ke džbánku si sáhne,
proto je krčma zve co blaha zdroj,
nový kde počíná se točiť boj.
Hromada hochů jako zadní voj
ohledat běží místo bitvy v spěchu;
knoflíkův utrhaných lesklý třpyt
náhradou panskou jest jim pro útěchu.
Nejprve hádka, kdo má kořisť míť,
shoda pak, že se o ni děliť budou;
do důlku nejprv v kůlně házejí,
a potom hrají na lichou a sudou.
Tátové v krčmě karty hrají o zlaté,
synové v kůlně o knoflíky kulaté.
92
Veselo vše jest, vážný Kavan jen
samoten kráčí do chalupy svojí;
zamračen drbe hlavu za uchem,
myšlének na sta se mu v mozku rojí,
šepotá stále jich mu živý proud:
„Z tohohle bude jistě notný soud!“
II.
„Do pece hoď již bibli proklatou,
a vezmi do rukou přec opět práci;
zmírám hlady, zimou – ty i já,
sbortilo vše se, všechno se nám kácí,
ty ale čteš a nad tím písmem sedíš,
jakoby spásu přineslo v ně hledíš.
Druhý již den, co nic jsem nejedla,
probíhá oudy mráz, hlad v nitru řádí;
dojdi přec ke svým dobrým sousedům,
hojnost jest u nich dají pomoc rádi,
a neb mně dovol, dojdu sama třeba,
přinesu palivo ti a kus chleba.
V celé již chátě není ani zbla,
trámy jsi spálil, sníh si na nás věje,
sbořena střecha, v stěnách skuliny,
spadne i strop, a ze všad zhouba zeje,
nebudem dlouho moci tady býti –
93
hu, jak tam počíná zas vichor výti.
Poslyš, a hoď tu bibli do kouta –
vždyť máme ještě malý kousek louky;
prodej ji, hlad a bídu zaženem,
na dlouho budem chleba míť a mouky;
továrník Majer dobře půdu platí,
čtyry sta zlatých chce ti za ni dáti.“
Tak děla skřehlá žena Bořkovi,
jenž s biblí u studených kamen seděl,
a celý pohřížený v myšlénkách
co praví manželka mu ledva věděl.
Vyplnilť hrozbu spurně vyřknutou,
Majrovi židu z hněvu potlouk oudy,
zákonem připoután když k továrně
postoupiť musil lán i Labské proudy;
a puzen ohněm pudů vášnivých
násilím bránil milované luhy,
páni když přišli v klidnou dědinu
pokládať přes ně železné své pruhy.
Vězněn byl dlouho jako zločinec,
prodali dvory mu i pole, stáda;
neštěstí to jej plní divou hrou,
myšlénky černé hněv mu v nitro spřádá,
pocit jej mučí, svět že se mu rouhá,
94
útroby mutí nové pomsty touha.
Přes jeho nivy, luhy milené
železné vozy rachotí a duní,
na křídlech páry šumí jejich let,
hvízdají, supí, fičí, hučí, funí;
přemocí zvuk ten ryje se mu v uši,
a jako bouře hrochotá mu v duši.
Tamo kde bílý jeho dvorec stál,
kmíny černé, štíhlé strmí vzhůru,
valí se kouř z nich, jak by čert byl tam
dýchaje z hrdla svého k nebi chmuru;
v postavě Majra Bořek ďábla vidí,
pekelným zrakem svým jak lučí v lidi.
Útěcha zbyla mu jen jediná,
bible to stará, v které stále čítá;
bůh to ví sám, co najíti tam chce,
jaká v ní hledá kouzla tajně skrytá.
Na slova ženy vstává – divný zjev:
šedivý vous a černé ještě vlasy,
hubená tvář a ústa stisknutá,
klenuté brvy, dlouhé, temné řásy,
vysoká postať, mocné kosti, svaly –
zevnějšek dříme, v nitru oheň stálý.
95
„Nepůjdeš nikam za chléb žebronit,
neboť se nesmí nikdo v světě chlubiť,
Bořkovi že kus chleba darem dal,
byť oba nás i dcéru hlad měl zhubiť.
Cizáku nedám poslední kus hroudy,
raději hrob z ní zdělám pro své oudy.“
„O Pavlu nemusíš se více báť,
utekla ráno do fabriky k práci,
déle by nemusila hlady mříť,
a báť se vichru, jak jen zaburácí.“
„Proklínám dítě, jež mně uteklo
rozmnožit hoře, hněv a hanbu moji;
vyzývám na ně hospodina mstu,
s mým že se vrahem k hnusné práci pojí.
Bože můj, bože, dej mně zpět mé statky,
bolesti s duše sejmi, ukrať zmatky.“
Chvěje se cháta, vichor skomírá,
v skulinách ozvěnou to hvízdá divou;
do země Bořek zří a každý mžik
v bledé mu líce žene barvu rdivou,
a chvatná myšlénka v zrak metá city,
jež byly na dně temných hlubin skryty.
96
„Vírou svou v boha se ti ženo klnu,
že prve, než-li jeden týden mine,
zasypu tebe leskem bohatství,
jež se mi jako příval v mysli řine,
Hoj, bude Bořek opět Bořkem starým,
užasne lid, jak zmládne duchem jarým.
Mstíti se budu za své útrapy,
zašlápnu Majra, kopnu škůdce svoje,
slouť budu pánem, jako ďábli ti,
a kamo dupnu trysknou zlata zdroje.
Klekni si ženo, nahlas modli se,
modlitbou ale hlubokou jak moře,
vysokou jako dálná obloha,
úchvatnou, mocnou, jako naše hoře.
Modli se z ňader hloubi na kolenou,
až nebe třásť se bude před ozvěnou.“
Na zem se vrhla žena k modlení,
an Bořek zatím v statku sousedově
prodal své půdy hroudu poslední,
sto zlatých za ni dostav na hotově.
III.
Celičký svět je rakví obrovskou,
hozenou v hněvu nekonečným mírem,
97
a její víko černě klene se
nad smutným života i smrtí vírem.
V rakvi té noc se houpá na křídlech,
v letu svém chmurná ústa k zemi sklání
objímá ji a líbá šíleně,
dýchajíc na ni v žalném vichru vání.
Utopen svět je v její náruči,
z objetí jich se davy duchů rodí,
a ti jak běsi vzduchem těkají,
sténají kvikem, litou bouři plodí,
těkají dálnou, širou planinou,
bolný svůj dech do lidské duše noří,
jež bledé hrůzy obtěžkána snem
děsivých postav legiony tvoří.
A je ta duše jako čírá noc;
na křídlech visí z pekla štvané chmury,
kolébku černou má v nich vichru vír,
a vedle něho příšery a stvůry.
V obzoru temno, v malé chátě jen
plamínek lampy při umrlci svitá,
a nad ním v nebi hvězda jediná
naděje třpytem v oblacích se kmitá.
Bludiček matných vyrojil se roj,
tak jako svíce kolem rakve hoří;
pes vyje do tmy píseň pohřební,
jež spolně s vichrem v dálavu je noří.
98
Bořkova cháta stojí v samotě;
tma v ní – a přece nespí muž ni žena;
na hlas se modlí oba: stoje on,
na zemi ona klečíc rozprostřena.
Z plamenných ňader, ze rtů blouznivých
modliteb proud se hrne řekou žhavou,
vysoké vlny síly obrovské
z útrob se kormoucených valí lávou.
Na nebe sopkou ženou útokem,
poklid mu bleskem bouřných citů ruší,
rozchvěti nebesa chtí v želný ruch,
jako se zachvívá střed jejich duší. –
Tu člověk mní, že cit i vůli svou
do všeho míru žárem může vrýti,
vrhnouť svou bouřnou bytosť do něho,
vesmír že, zmítán jím, s ním stejně cítí,
jiskrou že tou se celý otřásá
z jednoho konce v druhý beze míry,
člověk že v propasť bezednou jej strh,
v rmutné, srázné nitra svého víry.
Tak válčil muž ten s bohem na trůně,
přemoci chtě jej, strhnouť k sobě dolů,
vynutiť, by se věčný před ním chvěl,
vrhnouť mu v ňadra jiskru svojich bolů.
99
„Nyní víš bože, co na tobě chci,
víš nyní, jaký žel mám a jak strádám;
polož svou ruku do mých osudů,
kolesa jejich obrať tak, jak žádám.
Jestliže prosbu moji nesplníš,
nevěřím v tebe víc co světů pána,
nevěřím, v rukou svých že třímáš mír,
a tvým že dechem lidem duše dána.
Tak jsi jen parou, dýmem lidských snů,
jež tobě postavily trůny tvoje –
pryč ale s pochybností hřešící,
vím, že mně oplatíš mé víry znoje. –
Hoj ženo, strach svůj zapuď, modli se,
v osud náš sáhne ruka páně zjevně;
na pět jsem čísel stovku posadil,
vyjdou tak, jako v boha věřím pevně.
Vyjde pět čísel tahu Pražského,
a prve sedmého než jitra vstanem,
všechno se změní blesku rychlostí,
slouť bude Bořek zlatým zlata pánem.
Mstíti se budu za své útrapy,
kopati škůdce své i řad jich druhů,
továrnu sbořím, žida vyženu,
opět se zazelená lán mých luhů.
Z komínů kde se hrne černý mrak,
povalí dým se bílý z mého dvoru,
100
na místě hnusných ve vůkolí par
povane čerstvý vánek z blízkých borů.
Modli se dále k božské všemoci,
ohnivým písmem tak jest v bibli psáno:
Očkoli budete jej prositi,
bude vám štědře bez odmluvy dáno.“
Oba své ruce vzhůru vzpínají,
nebesa dobývají proseb silou,
ženu až unavením zemdlenou
naděje sen byl pojal v náruč milou.
Bořek však ještě vrhá lávu slov,
útroby jeho jsou jak žhavé chmury;
řítí se bleskové z nich k obloze
odměnou vichrům, valícím se s hůry.
Vichřice, rachot vozů železných,
skolení psů a cháty otřesení,
všechno se pojí v jednu divou směs –
z modlitby vytrhnouť jej však s to není.
IV.
Není to jasoň háravý v nebi,
krvavé oko rdí se tam zraku
zoufale na zem hledící skřehlou
uprostřed mlhy, uprostřed mraku.
101
V planině dálné vichru hlas stená,
sběsile pádí vesmírným světem –
jakýs to duch, jenž žaláři unik
prostorou věčnou utíká letem.
V žaláři těžkém sténal a úpěl,
odsouzen krutě k věčnému žití,
odsouzen věčně mysliť a cítiť,
věčnou nésť paměť, břemeno bytí.
Rozerval pouta, žalář svůj strhal,
bezednou propasť úprkem hledá,
by se jí střemhlav uvrhl v jícen,
smrt kde by v náruč stiskla ho bledá.
V myriad kousky roztříštit pádí
sochu jak ze skla věčnou svou duši,
rozbíť chce paměť, roztrhať srdce,
jehož mu city v útrobách buší.
A když tak tryskem utíká letným,
soudce že za ním žene se, cítí –
bůh to sám v hněvu, co jej byl krutě
ukoval v pouta věčného bytí.
V zoufalství duch ten stená a nyje,
ryje se v sníh a chumáče prachu
planinou metá, k nebesům vrhá
v úprku divém, ječivém strachu.
102
V sněžné té lité vichřici ranní
ke městu Bořek v závějích pádí,
dohonit let svých myšlének spěchá
necítě bouři, jež kolem řádí.
Číslice jeho vyjíť dnes mají,
bohatství žezlo v rukou svých cítí,
na místě sněhu vidí jen zlato,
jež se mu v očích třpytí a svítí.
V oudy mu vjela plamenná síla,
v útrobách pomsty myšlénka pálá,
zuřivá, dravá, jakoby byla
na poušti s tigry žila a zrála.
Největší jeho nepřítel Majer
povalen na zem před ním se svíjí,
Bořkovy nohy šlapou naň, dupou,
a paty v ňadra židu se ryjí.
Jakoby v půdě pokryté zimou,
po které spěchem podivným kráčí,
v úkrytu byli vrahové jeho,
nohy své s hněvem do sněhu smáčí.
Jest jak ten vichr daleké pláně,
jenž vůkol bouří, vyje a buší;
i jeho duše v myšlénkách letných
okovy kruté láme a kruší.
103
Dospěl již k městu – hrne se, žene,
číslná řada zraku se míhá,
a v jeho hlavě všechno se hemží,
myšlénka druhou ve skoku stihá. –
Vývěska malá – patero čísel –
okolo nich se zástupy tlupí;
staré tam baby v bačkorách, čepcích
houfně se řadí, houfně se kupí.
Vrčí a bručí, huhňají nosem,
strkají se a sypí jak hadi,
na čísel řadu brejlemi čumí,
dvacetkrát čtou a spolem se radí.
Starší tam kmotra kmotřičce mladší
vypráví sny své o černé vodě,
o kněžích, myších, o psech a kočkách,
a z piksly obě šňupají v shodě.
Ševcovský hoch si v pantoflích hvízdá,
tančí a rejdí, šídla má v těle;
mistr ho poslal číslice seznat,
on mezi baby žene se směle.
Umouněn v tváři úkosem hledí,
a že mu zima, zahřát se spěje:
ze zadu babám varhánky tahá,
utíká pak a z hrdla se směje.
Stařeny za ním zlostně se ženou,
104
ve skoku hoch svůj pantofel ztrácí –
nastala rvačka, a její konec,
učenník že se vítězně vrací.
Huhňají baby, vrtí se, kroutí,
spílají, rotí nějakou chvíli,
po té však, aby smyly své hříchy,
s růžencem na mši společně pílí.
Přichází Bořek, číslice sčítá –
vnitrné moře stuhlo mu ledem,
zkameněl citů vlnivý pohyb,
do mrazu vkouzlen úžasným hledem;
v balvany hor se myšlénky kupí,
do nebes trčí, srdce mu mučí –
prohráltě Bořek samého boha,
divého cos mu v útrobách hučí.
V.
Dalekou nocí bouří vichřice,
prostorem černým duše mrtvých pádí,
honí se, kvilí, válčí, rydají,
stenají, rvou se, buší, šumí, řádí.
Život i smrť je válkou bez konce,
oběma v čelo vryto klejmo boje;
105
zmítání věčné osud všeho je,
co nese temným hávem bytí znoje.
V životě válka, válka po smrti,
pokoje marně zmdlelá duše hledá;
život i smrť, to obé stejný změt,
tichého klidu ani skon ti nedá.
Dalekou nocí bouří vichřice,
duše se nebožtíků vzduchem honí –
nad bledým lícem ženy umrlé
v studné chátě Bořek hlavu kloní.
Zamrzlo srdce v ňadrech bezcitných,
myšlének roj jen bouřně hřmí mu z hlavy,
jež jako chmura zkázou břemenná
ze sebe chrlí bleskův oheň žhavý.
Jediné slzy oko neroní,
zuřivým dravcem zpod obrvy zírá,
a čelo jako skála přímořská
návalným bouře příbojem se svírá.
„Skončilas vlastní rukou život svůj,
kněz ani modlitbu ti nezabručí.
Že hrob máš nesvěcený u plotu,
nebolí srdce moje, aniž mučí,
to mne jen bolí, že mám prositi,
zadarmo by tě za plot pochovali,
z lásky by rakev pro tě setloukli,
106
z milosti k černé jámě povoz dali.
Jiný ti pohřeb ženo vystrojím,
po smrti nesmíš žebrať cizé dary;
knězem ti budu, hudcem, kantorem,
položím vlastní rukou tělo v máry.“
Řekl, a do náručí pojal ji,
na půdu nese chladnou, mrtvou tíži,
ze dřeva na stolici ukládá,
na prsou její bledé ruce kříží,
do rukou dává staré modlitby,
nebe klíč vetchý, na něm ryté hvězdy,
na knihu klokočový růženec,
na němž se večer modlívala vezdy;
se střechy trhá došky setlelé,
okolo klade mrtvého je těla;
nářadí zbytek kupě pospíchá,
krůpěje potu řinou se mu s čela.
Hotov již – béře kousek koudele,
pod věci nakupené hbitě dává,
hořící chápe rukou lučivo,
ve vzduchu chladném zběsile jím mává,
s plamenem blíží se již – staví se,
upiatým na hranici hledí hledem:
mrtvola, rozkotaný citů chrám,
posupně trčí z trosek mrazným ledem.
107
Rozvalin spousta plna tajemství –
bolestný povzdech vyrval se mu z duše;
přitlumil jej však vzdorem kamenným,
návalem hněvu žel i hoře kruše.
Stydí se za ten slabý okamžik,
plameny rychle do hranice metá;
čistící živel jme ji v náruč svou,
se všech stran objímá a výše vzlétá.
Šílený Bořek něco zapomněl,
neboť se chvatem ještě žene dolů,
popadá bibli, rychle pádí zpět,
a vrhá do ohně ji v divém bolu.
Skončeno dílo – chatrč opouští,
ponurým, volným krokem pryč se valí,
nazpět se neobrací zrakoma,
v kamenný závoj ňader nitro halí.
Do sloupů černých kotoučí se dým,
žárnými vlnami v něm oheň bují,
šlehají vzhůru rudé plameny,
snoubeni s kouřem klubí se a snují;
třaskavým praskem cháta řítí se,
vichrové do ní se stran dmou a hučí;
do noci temné plápol šíří zář,
v dálavě stená cos a bolně skučí.
108
VI.
Šero táhne přes dědinu,
jež svůj klid a květnou vnadu
rozprostírá podél Labe
plna luk a bujných sadů.
Nebesa i zemi líbá
jarní večer v kráse svojí,
a jak milec rozkochaný
milky dvě v svou náruč pojí.
Teče Labe po planině,
po lučinách žene proudy,
zdobíc pásem bleskotavým
kyprou zem jak dívčí oudy.
Z okna cháty hledí Pavla –
v rozpuku to poupě mladé,
první paprslek když slunka
do jeho se ňader vkrade.
Její srdce, plno jara,
je jak tichošumná řeka:
vlnka za vlnkou jde mírně,
neburací, ale těká.
Neděle je – prostor klidný,
jenom vánek poletuje,
109
tu se houpe jako motýl,
šustne tam, zde vážně pluje,
zaševelí do lupení,
tu si opět s vlnkou hraje,
poškádlí ji a jde dále,
ve vzduchu jak ptáček vlaje.
Z východu to host je milý,
z dálných končin, plný vůně;
viděl růži Hafisovu,
dech svůj nořil v její lůně,
hřál se slunkem od Tebridy,
v Širas napájel se vínem,
šuměl v cedrách Libanonu,
u pyramid krad se stínem,
s farysem se honil v poušti,
vlnil buřán Ukrajiny,
potácel se při mohylách,
chladě stepí bujné syny.
Lepetá a šumí báje,
minulosti děje šedé,
zvěsti dálných krajů básní,
touhu v nitro lidské přede.
Ve vlasech si Pavle used,
duje v kadeř čtveračivou,
ševelí jí píseň v ucho,
srdce plní touhou snivou.
110
Dívka mysli dala křídla,
pouští v dálavu své city:
a již ňadra dmou se, vlní,
vynořují poklad skrytý.
Věčné slunko od Tebridy
snad jí srdce rozehřálo,
o němž vánek vypravuje,
jak se nad ním bujně smálo?
Nebo náhle božské víno
v žilách její vzplálo žárem,
božské víno z kraje Širas,
jež jí vánek přines darem?
Ani slunko ani víno,
ale poupě, co tam chová,
vykvetlo jí v ňadrech láskou,
jako růže Hafisova.
Voní láska dechem dívky
z její úst ji ssáje vánek,
a na její bílých ňadrech
buduje svůj luzný stánek.
Ach ta láska rychle kvete,
jak by od Tebridy slunce
líbalo ji a ji hřálo
něhy ohněm na korunce.
Ach ta láska rychle bují,
111
jak by pila od poháru
božské víno z kraje Širas,
víno plamenného žáru.
Ach ta láska je tak krásná,
jako růže Hafisova;
vnady kouzla celých světů
na ňadrech svých pěstíc chová.
*
**
Žel, ta láska rychle vadne,
kvetouc od Tebridy v slunku;
oheň žhavý vášní divých
prší zhoubou na korunku.
Žel, ta láska potácí se,
opijíc se z Širas vínem.
Žel, ta růže opadává
podzimního chladu stínem.
*
**
Jarní večer, doba něhy –
Pavla ven se z okna dívá,
v ňadrech láska zavířila
polo žárná, polo snivá.
Divného cos srdci věstí,
112
divné myšlénky v ně věje;
odvrací zpět hlavu z okna,
k ochraně se modlit spěje.
„Zdrávas královno, ty matko“....ty matko...“
vánek oknem zrádu spřádá,
ovívá ji něhou, libá,
svůdně do duše se vkrádá.
Přestala se „zdrávas“ modliť,
do podušky klade tváři,
mysl letí k Jeníčkovi,
a s ním ve chrám ku oltáři.
Od Tebridy věčné slunko
již již v její ňadrech pálá,
božské víno z kraje Širas
v žilách proudí, žárem sálá.
Ňadra dmou se, rdí se líce,
dívka před sebou se leká;
uzavřevši rychle okno
před obrazem opět kleká.
„Zdrávas královno, ty matko“ –
náhle v šeru na obzoru
vyšel měsíc, kníže bledý
ve stříbrném hávu z borů,
a tak snivě, tajnaplně
ozářil jí líce rdivé,
113
že se dívka před obrazem
lekla záře v mysli tklivé.
Modlitby své zapomíná,
prsa bouří, líce plane;
ku oknu jde, otevírá;
vánek duje, vánek vane,
a tak svůdně a tak vábně
čaruje a kouzlí duši,
že se touhou srdce chvěje,
myšlénkami lásky buší.
Věje vánek na ni chládek,
lepetá i bájí dále –
řeka tichošumným proudem
libá obraz hvězdic krále.
V útrobách vše krouží, plane,
bouří, zmítá se a houpá –
a tam pod ní měsíc kníže
v Labské hladině se koupá.
„Zdrávas královno ty matko“ –
vlnky na řece se rojí,
a na břehu v hustém křoví
zpívá slavík píseň svoji,
zpívá odvěkou tu píseň,
kterou pěl již Evě v báji,
ana pod hvězdnatým nebem
114
rozkochaně nyla v ráji.
Klokotá o sladké lásce,
o slunku, o božském víně –
nemodlí se více Pavla,
vzdýchá, držíc ruce v klíně,
vzdýchá, při tom píseň pějíc,
píseň zarmoucené něhy
o hvězdě, jež chladně hledí
na slzavé lidské běhy,
o hvězdě, jež nemá srdce,
nemá slzí, nezná žele,
sic by jiskry zaplakala
smutkem dívky uzardělé.
Na zahrádce vedle cháty
náhle zašustěly keře –
mladý Kavan, krásný Jeník
k její okénku se beře.
Ulekla se jeho zjevu
ve večerní šeré době,
zabloudila krev jí v žilách,
jiné dráhy razíc sobě,
začervenalo se líčko,
a pak zbledlo jako sněhy –
u okénka nepohnutě
stojí dívka v kouzlu něhy.
115
„Dívenko má, Pavlo moje,
nesnesu těch muk já déle;
musím míť tě, nebo umru:
tak dí srdce rozechvělé.
Chtěl jsem utéci dnes v město,
abych zapomenul chvíli,
ale kroky neposlechly,
nechtíce mne vésti k cíli.
Přišel k doubravě jsem stinné,
jíž tvůj otec býval pánem;
vedle na poli jsem uleh,
kde jetýlek v květu ranném.
Chládek tam byl taký milý,
neboť den byl ještě žhavý,
a já z milého mně stínu
díval jsem se do doubravy.
Za mnou zabzučela včelka,
přilákána medným květem;
poohlédl jsem se po ní –
odletěla rychlým letem.
A tu moje oko padlo
na jetýlek čtvera listů,
který ještě nerozpučev
ukrýval se v hustém místu;
utrhl a schoval jsem jej,
neb je lásce znakem štěstí –
116
pohleď naň a pověz děvče,
jetýlek zda pravdu věstí,
zdali věrnou dal mně radu,
za šera bych zašel k tobě,
zaťukal ti na okénko –
pusť Pavlinko, pusť mne k sobě.
Mám tě rád, jak život v hrudi,
nech mne do komůrky svojí;
dívko, dívko, ani nevíš,
jak ta láska ve mně brojí.
Odpověz přec na má slova –
nechceš býti ženou mojí?
Zřenicí mně budeš v oku,
kněz nám ruce k srdci spojí.
Nestrachuj se otce mého,
dobrá máti k všemu svolí –
pusť mne, pusť mne do komůrky,
láska mučí, láska bolí.“
Hořce dívka zaplakala,
slzí proud jí v tváře padá,
mutný vzdech jí vylét z ňader,
do srdce jí bol se vkrádá.
„Jako pláně o samotě
chudičká jsem na sirobě,
117
otec bloudí někde světem,
matička mně hnije v hrobě.
Vše mne v světě opustilo,
každý se mne bojí, leká;
ale ty máš nivy, pole,
věno zlaté na tě čeká.
Tatiček tvůj s mojím otcem
žili v nepřátelství spolu;
nesvolíť, bych tvou se stala,
z jednoho s ním jedla stolu.
A tak marná naše láska
odkvete a padne záhy,
jako stromek ranně zkvětlý
beze slunce, beze vláhy.
Bohatých máš nevěst dosti,
jdi Jeníčku, opusť chudou,
sice tatiček a máti
na tebe se hněvať budou.“
Slza kane, slza padá,
líčko, ňadra perlou rosí,
a Jeníček utírá ji,
šeptá, celuje a prosí,
a tak lahodně a mile
čaruje a kouzlí duši,
že se srdce v ňadrech chvěje,
118
bouří, plane, hoří, buší.
Šepotá, jak listí lípy,
když v ní větérkové vějí,
líbá v ústa, v líce, v ouška,
růměncem se tváře rdějí.
Celou duši vynořuje,
při tom sladký refrén zvučí:
„Pusť mne, pusť mne do komůrky,
láska bolí, láska mučí.“
Pavla mlčí, Pavla nyje,
slza kane, slza padá,
a Jeníček pozlehounka
do komůrky se jí vkrádá.
Šťastni jsou, jak ptáčkové dva,
když na větvi spějí jedné –
měsíc kníže skryl se v oblak,
obraz jeho v Labi bledne.
*
**
Planá růže ještě kvete,
po mezích se rdí a voní,
ještě ptáků pestrá hejna
hláskem bujným v lesích zvoní,
mláďata svá dosud v hnízdech
vlašťovičky krmí, kojí –
119
Jeníček již od oltáře
vede Pavlu ženou svojí.
VII.
Světem se brodil Bořek posupný,
myšlének tisíc projelo mu hlavou,
tisíce citů v srdci bouřilo,
tisíce chtíčů pálilo jej lávou.
Jediným dnem víc prožil, procítil,
jiný než člověk v životě svém celém,
tu mrznul v citech zimou třeskutou,
tu kypěl varem v nitru rozechvělém.
Útroba jeho onen ostrov jest
ukrytý ve věčného sněhu hávu,
z kterého sopky strmí k obloze,
chrlící ze svých chřtánů pekel vřavu.
Marně však bouří proti nebesům,
marně je dobýti chtí hněvem vřavy –
tihou se kácí střely obrů zpět
měníce plameny své v kámen lávy.
Zdá se mu někdy, že se rozplyne,
a již se vrhnouti chce na kolena –
zachvátí však jej mžikem nový mráz,
a kryje prsa ledová zas stěna.
120
V oblacích hustých luna skryla zář,
po zemi stíny mykaly se, chvěly,
po nebi černé struny napiaté
v ponuré hudby rej se rozzvučely.
Skryvši se v horách tajeplná noc
z ponurých lesů temným okem zeje,
v hloubi jich kulich píseň kulichá,
přes hřbety, doly ostrý vítr věje.
V úvale dole řeka šumivá
do noci černé pění se a čeří,
a vedl o samotě starý mlýn
rachotem klapavým svůj obrat měří.
Jest jako srdce vetché, vypráhlé,
zvuk jeho unylý a jednostejný
v dálavě tratí smutnou ozvěnu,
do svého nitra halí bor ji chvějný.
Veliký most o pěti obloucích
sklepením strminy dvě pojí tvrdým,
by po něm v motaninách železných
vůz běhal nad propastí letem hrdým.
Pod mostem Bořek v křoví divokém
ukrytý odpočívá, šera čeká;
nad ním se klene balvanový svod,
121
a pod ním přes kameny šumí řeka.
Povalen na znak leží nehybně,
odraný plášť mu kryje skřehlosť oudů,
pochmurné oko marně spánku ždá,
marně ho do snů kolebá šum proudů.
Do černé klenby hledí nahoru,
písmenem rudým hříchy své tam píše;
zdá se mu, že se klenba sřítí naň,
a vůkol něho že vše zkázou dýše,
balvany že se dolů skácejí,
zavalí zážeh útrob, pohřbí duši,
že bude konec – ne – vždyť bez konce
vědomí za hrobem i poklid ruší.
O, kdyby roztříštiť moh srdce své,
rozváti nesmrtelnosť v dým a páru,
myšlének shasiť věčný plamének,
ulíti jej a stlumiť, přivésť k zmaru,
rád by se vrhl smrti v náručí,
nevěstou obejmul jí k zasnoubení;
bez konce ale... věčně... věčně žíť,
vědomí míť i paměť, citů chvění –
myšlénka ta jak peklo děsna jest,
upírem, šerou můrou hnízdí v hrudi.
Pro Bořka nikde, nikde naděje,
život i skon v něm stejnou hrůzu budí.
122
Myšlének černých, stádo krkavců,
zaplašil rachot, z daleka jenž duní;
železné vozy letí perutí,
na křídlech páry supí, hučí, funí.
Blíže a blíže doráží jich šum,
ozvěnou ozývá se v černém lese;
starcovi vyvstal v čele chladný pot,
jemu se zdá, že smrt se k němu nese.
Úzko mu, děsno pod tím klenutím,
utiká pryč a přes řeku se brodě,
do boru tmavého se ukrýt jde,
smáčeje oudy ve chladivé vodě.
Ponurou zvěsť mu šeptá černý les,
tajemně černá noc se kloní k ránu,
hýbe se v hnízdech stádo pernaté,
vstává již zora z růžového stanu.
Nad šumnou řekou v bujném stromoví
domek jest rozložený mezi luhy,
a v stínu jeho kohout kokrhá,
vítaje na východě zory pruhy.
Někoho zbudil bdělý strážce ten:
v zeleném šeru vchod se otevírá,
vychází z něho muže postava,
a z prahu za ním krásná žena zírá;
bílá se ručka zakmitla i šat,
zavřela zpět, a zas vše ticho kolem.
123
Zahléd ji Bořek – dcéry vzpomínka
útroby ránu rozjitřila bolem.
„Zlým budu, jako dravec hltavý;
všady, kam postavím svou žhavou nohu,
vychrlím pomstu v nepřátely své,
ba budu mstíť se samému i bohu“ –
tak hněv v něm v divém změtu burácí,
zuřivým prokletím se bohu rouhá,
v myšlénkách kupí spousty zločinův,
a lidem, nebi mstíť se dme jej touha;
před zrakem mihá s mu oheň, krev,
vidí se již, jak ničí, vraždí, loupí,
vidí, jak chvatem pálí dědiny,
vidí, jak požár k obloze se sloupí.
Potácí dlouho tak se po stráni,
až dostih holopustý vrchol hory;
na její hlavě skála omšená,
úpatí vroubí modrých sosen bory.
Usedl na vrch – před ním k východu
nehnutě obři strmí lysých skrání,
bedra jim šedý tuman opásal,
temeno jejich zdvihá nebes bani,
čela jich hrdě trčí v prostory,
valí se z jejich vrásek temné chmury;
124
myšlénky hlav to jejich v postavách
mračivou tihou kácejí se s hůry.
Bořek svou duši noří v oblaka,
z nitra jich čeká hromu litou vřavu –
na místě blesků slunko vyplulo,
vztýčilo hlavu v zlatoskvoucím hávu.
**
*
Světem se brodí stařec posupný,
dalekým krajem bez oddechu těká,
ledové spousty plní jeho hruď,
umříť se bojí, a přec smrti čeká.
Brodí se krajem žárů plamenných,
toulá se zemí severného chladu,
probíhá dálné pouště východu,
na jihu vidí věčně smavou vnadu,
ve stínu léhá sosny ponuré
i tam kde vavřín lepou zeleň slepí,
hasí svou žízeň žvavým pramenem,
i vodou hustých bařin holých stepí.
Žebráckou hůl má druhem jediným,
opřený na ni těká v cizé strany,
po boku nosí torbu odranou,
a kolem beder provaz opásaný.
125
Tři léta již – ten malý lísteček
s věčnosti stromu sprchl v propasť tůně,
upadl tam, jak slza v okean,
hledajíc hrob svůj v tmavém bez dna lůně.
Podzim jest – smutna zem i nebesa;
s javorů žluté listí prchá dolů
tak jako city s duše sestárlé
umdlené bodcem života i bolů.
Obloha – do tumanů skrytý ráj;
šedivé mraky plahočí se po ní,
vichrové v plachty jejich lodí dmou,
a s nimi po černém se moři honí.
V daleké stepi Bořek jediný;
na plecích shrbených má kolovrátek,
vetché své tělo holí opírá,
po boku mošnu drží, celý statek.
Starý mu provaz slouží opasem,
po něj až sahá dlouhý vous mu šedý,
za pasem visí černý růženec,
na němž se dole houpá křížek bledý.
V osmahlých lících starce sivého
ledové mrazy rozbily své stany;
hubená tvář a čelo schmuřené
vrytými vráskami jsou rozorány.
126
Vůkol vše pusto, prázdno, unylo,
mraky se klubí nad schýlenou hlavou,
a z lůna jejich hrozné myšlénky
do ňader zmrtvených se sypou lávou.
Vzpomínky temné, jako stádo vran,
jež nad ním kruhem krouží krákoravým,
padají shůry valem změteným,
a jitří starou hruď mu palem žhavým.
Divoká touha jímá srdce v něm,
v zjizveném nitru nové víří proudy:
dědinu rodnou rád by uviděl,
prve než do hrobu své složí oudy.
Otčina, vlast, ten světa malý pruh
kouzelnou mocí táhne v své jej kruhy,
a z mrtvých vstávají v něm myšlénky,
letíce tam, kde bují rodné luhy.
**
*
Ty kraji svatý, země kolébky,
démona silou táhneš k sobě duši,
v okovy poutáš mysli volný let,
a srdce přece láskou k tobě buší.
Ty kraji svatý, země kolébky,
bolestí jsi a mukou lidské hrudi,
a předce slunkem bludným myšlénkám
127
jež tvoje teplo ve kruh světla pudí.
Ty kraji svatý, země kolébky,
bouří jsi věčnou, jež nám pokoj zmítá,
a přece v tobě klid svůj hledáme,
kde hrob i pomník nadějí nám svítá.
Ty kraji svatý, země kolébky,
v chrámu tvém vždy se duše naše kryje,
s ňader když všechny city strhány,
a bolem kleslý duch když hořem nyje;
zbýváš nám velkolepou svatyní,
svatého když nám nic již v světě není,
bohem – když boha jsme již ztratili
v života srázných drahách v bouřném chvění.
**
*
V příboji myšlének a citů vln
dávno již skroušenosť se vynořila,
ostatní vše se v trosky sřítilo,
zbyla jen pomsty touha, pomsty síla.
„Ty jsi přec hospodine světů pán,
jenž v srdcích lidských každé hnutí vidíš,
kynutím svým je vrháš ve propasť,
a dechem pouhým opět k spáse řídíš.
Bože ty mocný, hříšný jsem já červ,
128
který se v prachu, v popeli ti koří;
odpusť mně vinu mou, můj černý hřích,
duch můj se v moře přemoci tvé noří.
Dnové jsou moji jako z dýmu sloup,
život můj na čas jako polní tráva,
ba celá zem i nebes klenutí,
všech také děl tvých velebnost a sláva
sestárnou jako barva pestrých rouch,
ty je jak oděv pouhý pane měníš,
sám jsi jen tentýž vezdy na věky,
stínem ti vše, jen lidskou zbožnost ceníš.
Strachové smrti na mne připadli,
hrůzy se povalily na mou dráhu;
dědictví mé jsi v rozchvátání dal,
znoj můj a pot je tukem mému vrahu.
Útržkou, povrhelem lidu jsem,
úšklebkem křivým se mně posmívají,
vypráhla síla má i klesla v zem,
a kudy kráčím, zlé mně roty lají.
Procitni pane, pane pohlédni,
za kořisť dravcům dílo moje padlo;
jsem jako sova v temných pustinách,
srdce mé bídou jako bejlí svadlo.
Ale své břímě skládám na tebe,
mně učiň podle svého slitování –
nad vrahem mým však soudy vykonej,
129
ať mocná ruka tvá jej k smrti zraní.
Hněv svůj naň vylej – litý jest on vrah,
vše pobral, co mně milost dala tvoje;
za to jej shlaď a vmetej do pekel,
záhubu skácej naň a hrůz všech znoje.
Vím, pane můj, že tresceš hříchy mé,
vím ale též, že pomstíš bolesť moji,
vrahu že mému ledví probodáš,
střela že tvá jej potře, žal můj skojí.
Sešli naň oheň, bouři, povodeň,
naplň jej pláčem, msti se jeho dětem,
zabi mu ženu, statky rozmetej,
v žebrotě ať se toulá šírým světem.
Shřešil jsem pane, on však spáchal víc,
život je jeho nepravostí plný,
protož mu pokrej tělo ranami,
duši pak poval v ohnivé mu vlny.
Vyslyšíš hospodine prosbu mou,
od věku vždyť jsi nejvýš spravedlivý,
učiníš zázrak hrozné pomsty své,
svět aby poznal všemoci tvé divy.“
S nadějí tou se stařec vrací zpět,
z ciziny dálné kroky k vlasti řídí –
pudíť též touha jej zříť Pavlu svou,
jediná jež mu zbyla ze všech lidí.
130
Již před ním rozprostřena rodná ves,
slunéčko za bory se sklání právě;
nehledá dcéry, lůžkem tělu les,
a měký mech jest odpočinkem hlavě.
Neslyší boru bájeplný šum,
nedýchá vanoucí mu vesny vůně –
usínáť v naději, že přijde blesk,
jenž vraha jeho strhne v zhouby tůně...
„Ve snách se zjevil dnes mně hospodin,
naklonil srdce k pokornému lkání;
hroznou svou ruku vztáhne v hněvu svém,
a vraha mého ranou smrti zraní.“ –
Šílený pomstou stařec tak si děl,
když slunka východ probudil ho k bdění,
a proto dnes chce slaviť velký den,
zrak stopiť ve vrahovo ponížení.
Octnul se v šíré, dálné planině,
po polích jde, jimž ondy býval pánem,
a nad ním dálná, ranní obloha
klene se jasná lazurovým stanem.
K mezi svých polí přišel – starý dub
stojí tam potřískaný valem hromův;
temenem obloze šle ještě vzdor
131
šedivý, s trůnu svržený král stromův.
Ulehá na pahorku v jeho stín,
ramenem podepírá trudnou hlavu,
a z ňader váží mládí vzpomínky,
jež valí do útrob mu žhavou lávu.
Přehlédá odtud celý kolem kraj,
vidí svá pole, lány, pestré luhy,
vlnící zelení se osení,
místa, kde brázdy oral svými pluhy;
tamo pak v dáli Labe čeří se,
paprsky slunka stkví se nachovými,
a vedle vrahovy ční továrny,
z nichž černé k blankytu se nesou dýmy.
Ždáť bude, až se nebe protrhne,
s oblaků hrom až rozkácen se sřítí,
budovy padnou, lehnou popelem,
ohněm až ztratí vše vrah, i své žití...
Na Labe tichošumné pohlédá,
s oblohy divy bleskův čekává,
a sám již jiskry z očí metaje
vyráží z hrdla hněvu slova žhavá;
tu opět zraky k nebi napíná,
hledá tam chmuru, touhou po ní hoří –
modrý však blankyt bez poškvrny jest,
jasoň tam pluje v lazurovém moři.
V prostoru svatý klid se rozhostil,
132
větérek jenom po polích se honí,
lupením šumí věkonosný dub,
někde i kvítek s koruny list roní.
V Bořkovi bouří bolesť, litosť, hněv,
naděje jeho každým mžikem klesá,
přec ale ždá, ač jasoň zapadá
v obzoru konci do temného lesa.
Pohroužil do ňader zpět mysl svou,
v zmítaných těžce útrobách se zhlíží,
a v sebe zabrán ani nevidí,
k němu že jakýs muž se polem blíží,
a zahled starce upírá naň zrak,
poznává jej a zlostně k holi sahá.
Pozdvihnuv Bořek skleslou hlavu svou,
litého svého vidí stáť tu vraha,
an mává rukou, vyhání jej pryč,
rameno napřahá již k ráně vzhůru.
Vzpřímil se Bořek před ním v šedinách,
sršel naň jiskry, brvy stáhl v chmuru,
hlasem děl temným, zvukem hrobovým:
„Nehnu se odtud, jsem zde na své roli!“
Sotvy však dořek spurně slova ta,
do tváří muž jej udeřil již holí.
Šíleně zařval stařec raněný,
na vraha padl, chyt jej paží hbitou,
stiskl mu chřtán a do povětří zdvih,
133
mrštil jím o zem rukou svalovitou,
že půda zaduněla pod tělem;
skloniv se k němu rány dát se chystá,
napřahá nad ním tak svou pádnou pěsť,
smrť že již na vraha se řítí jistá;
v tom ale okamžik slyší hlas:
„Ustaňte muži, pomsta bohu sluší,
hospodin na vás hledí, střežte se,
vraždou tou nepoškvrňujte svou duši!“
Ohlédá zpět se, ana dívka jest;
jemu se ale zdá, že anděl páně,
s oblohy snes se lehkou perutí,
zabránit smrtonosné spěchá ráně...
Uleknut Bořek pouští jatého,
rameno k smrti napřáhnuté klesá;
upírá v dívku vytřeštěný zrak,
na všech s oudech náhlou hrůzou třesa.
Stepilá Tamar stojí před starcem,
po krásné šíji její vlasy plynou,
hrnouce bujně se jak bystřice,
když s temen hor se valem v úval řinou:
černy a temny jsou jak noci zjev,
v jichž lůně bouřných citů zdroj se rodí.
134
Ve snivé tváři polo dítě spí,
a polo myšlénky již rej tam vodí;
z pohybů její sálá žárný jih,
vše jest v ní z plamen a ohně tkáno,
bujarou vesnou stkví se vábná pleť,
v polední vášně dozrává již ráno.
Nad leskem ale třpytu bohatým
rozepjal smutek perutí se dlouhou,
a bera krásu v křidel tmavý stín,
květ její korunuje snivou touhou.
Zdvihá se povalený na zem muž,
ze strachu třese se mu dlouhá brada,
utíká mlčky s dívkou hbitě pryč,
a kolem nich své šero večer spřádá.
Udiven hledí stařec za nimi,
ani se ve večerní mlze ztrácí;
zbuzený v poraněné tváři bol
paměť mu, hněv a pomstychtivosť vrací.
Po líci řinoucí se cítí krev,
ana mu dlouhé, šedé vousy brotí,
dlaní ji stírá, červeň její zří,
třese se bolestí a zlostí rotí
„Proklaté hádě v cestu kročilo,
hospodin když dal vraha do mé moci;
135
však i to hádě bude potřeno,
zahladím všechny ještě této noci!“
Opouští útulek, dál vrávorá,
setřena každá krůpěj krve v dlani,
šípem mu oko, sluch mu hrochotem,
útroby jedem, ohněm duši raní.
Za starým dubem asi kroků sto
v paloučku bujném studánka je svěží,
pod dvěma vrbami se prýští zdroj,
a tamo nyní umýt krev svou běží. –
Pokleknuv u studánky na kámen
vodicí chladnou bol své rány krotí,
v prameny čisté smáčí šedý vous,
rudými pruhy jasný strumen brotí,
a při tom hučí hlasem chraptivým,
prokletí metá na svět v kvělném řevu;
v studánku hořké slzy padají,
slzy to bolu, vzpomínek a hněvu.
Za letních znojů odpočíval zde
od polní práce ve vrb milém stíně;
dceruška Pavla, dítě jediné
hrajíc si v jeho sedávala klíně,
okolo čeleď rozložila se,
mezi ní žena jeho, tenkrát mladá,
k svačině rozdílela boží dar,
136
a před ním po lukách se pásla stáda.
To všechno vidí jako na jevě,
vztáhl by ruku k dceři, k milé choti –
rány však bol mu mutí krásný sen,
a rudá krev to čisté zřídlo brotí.
VIII.
Po nebi rozprostřena tichá noc,
hvězdy tak vroucně, tklivě hledí dolů,
jakoby žily věčným poklidem,
a jenom země byla plna bolů.
Pokojně Labe plyne rovinou,
malé mu vlnky hladké čelo čeří,
u jezu pouze hněvá, pění se,
hukotem jednostejným časy měří;
spoutáno tamo dělí proudy své,
lenivě k továrně se plíží strouhou,
nešumí, mutno, zádumčivo jest,
unylou po svobodě tesknic touhou. –
V dílnách je pustá, temná prázdnota,
dělníků sny tam žití trudné tkají,
jsouce jak z mrtvých vstalí duchové,
když černým rakvím v noci utíkají.
Neslyšeť hlásku, spí též strážcové,
všemocný spánek lidi v poutech třímá,
137
ba i ten chundelatý velký pes
u strážné boudy nedbale si dřímá.
Toliko vládce sám a pán tam bdí,
při světle bohu mamonu se koří,
minulosť sčítá, váží budoucnosť,
ohněm mu v mozku miliony hoří.
O čem sní lepá Tamar v jarní čas,
v života rámec jaký tká si osud?
Nespí – neb opustivši lůžko své,
kochá se čáruplnou nocí dosud,
naslouchá snivě zpěvu slavíků
v lesíku Labském na květnatém břehu,
perutí bujnou letí ve snu říš,
a touhu mění v tajeplnou něhu.
Korunou dívku věnčí luzné sny,
slavík v ně rozkochaným zpěvem dýchá;
blaženou Tamar rájem kouzleným
do spánku rozkolebala noc tichá,
čaruje v nitro nové obrazy,
do útrob sype deštěm lesklé květy;
a jak by byla nebem zatřásla,
padají v dívčí ňadra hvězdic světy.
V tom náhle z šera lesa vyšel muž,
země jej porodila mžikem maně;
138
oblečen v hadry v rukou drží hůl,
šedivý vous se kývá rozčechraně.
Plíží se jako chmura zlověští,
přikrad se blíže vidí spící děvu;
o hůl jsa opřen hledí, poznává;
metaje na ni z očí jiskry hněvu,
šeptá si tiš divé prokletí,
šedivý vous se se rtem pohybuje,
na vážkách váží hněv i děsný čin,
zámysl hrozný z myšlének svých snuje,
a při tom s Tamar oka nespouští,
pohledem každým blesky na ni kácí –
pak ale máchnuv holí v povětří
do tiché noci příšerou se ztrácí.
Necítí děva žhavý jeho dech,
nepálí ňadra plamen jeho zraků;
z paprsků růžových noc přede sny,
v říši s ní kouzla plujíc na oblaku.
S oblaku náhle však ji smetl blesk,
probudil opojenou duši její. –
Vychází luna z boru zášeru,
nebesa že se rudou září rdějí?.....rdějí?...
Záplava rozprostřena nad lesem;
zbuzená dívka ze země se zdvihá,
139
obrací rychlý krok svůj k domovu,
v směsici divé vše se před ní mihá;
přichází v prostor – volně vidí vše –
zoufalý výkřik – letem dále pádí –
otcovu dílnu divým plamenem
požarné šlehy objaly jak hadi,
vinou se vzhůru, lezou, skákají,
rostou jak obři, stěny lámou, boří,
z oken se derou, k střechám sahají,
pojí se k jedinému z ohně moři.
Slyšeť jen prask a břeven padání,
ostatně vše jak na zakletém hradě:
človíčka nikde, nikde lidský hlas,
sotvy sám strážce plamenů znik zrádě.
Lašťovky letem letí dívka tam,
mihá se v bílém rouše nočním vzduchem;
probuzen lid též rudým úžasem
zmateným sebihá se k ohni ruchem,
ve vzdálí hučí, křičí, vlní se,
v práskot se ohně mísí jeho hlasy –
Tamaře v běhu větrem létají
černé jak havran rozpuštěné vlasy.
Křovím se tajně Bořek plíží zpět,
neviděn kmitnouti se dívku vidí.
140
„Zpívá vám červený můj kohoutek!“ –
zlostně si šeptá, krok svůj k temnu řidí,
přichází k staré lípě košaté,
zdvihá se v její větve silou svalů,
od snětu k snětu leze k vrcholku,
a tam skryt hledí k ohni do přívalu,
divokou radosť metá ze zraku,
v útrobách vše mu koluje a víří,
z útulku svého pouští z oka šíp,
k plamenům zkázy ostřím jeho míří.
Ha! co teď vidí? – V patře posledním
obklíčen ohněm vrah jest ve vězení:
u okna stoje vzpíná ramena,
živlové pod ním zuří rozkácení,
kolem pak něho šlehy plamenné
jazyky plazí, sičí jak hadi,
kotouče dýmu z úst svých vypouští,
svijí se, kroutí, vinou, zhoubou řádí,
a nad ním břevna, stropy padají,
smrť naň již lávou dýchá, zkázu nese –
plamenů vězeň křičí o pomoc,
rukama lomí, rudou bradou třese,
tu z okna kloní se a volá v dol,
tu žárem zahnán potácí se zpátky;
141
není však, kdo by živlům vychvátil
za všechny jeho poklady a statky.
„Žena má tak se před ním svíjela,
připadly na ni smrti hrůzy tmavé,
když kop ji nohou z dvora vyháněl,
bičem ťal Pavlu, dítě ještě hravé!“ –
hučí si Bořek ve svém úkrytu,
vrahovy smrti čeká jak své spásy;
zrakoma lučí v dýmu kotouče,
zdvihaje vzhůru dlouhé temné řásy.
Rukama lomí Tamar k plamenům,
za milosť, slitování boha prosí,
ramena obnažená vzhůru pne,
krůpěje slzí žhavou půdu rosí,
se hlavy rve si krásný černý vlas,
před lidmi na kolena kvílíc kleká,
otci by z hrůzy žáru pomohli,
zakliná, pláče, semo tamo těká,
zmítá se holubicí raněnou,
slibuje zlato, s těla šperky trhá,
s labutí šíje perly odvijí,
mezi lid lesklou rukou darem vrhá,
zoufalé křiky k otci vysylá,
bolestným zrakem hledí k němu vzhůru –
142
není však, kdo by živlům vychvátil,
za zlato kdo by zahnal smrti chmuru.
„Pro spásu duší, řebřík dejte sem,
já půjdu sama, bych jej vyprostila“ –
volá, však z lidu slyší mutný huk:
„Tu více nepomůže lidská síla!“
V tom náhlý prask a třesk a kouře sloup –
poslední výkřik – střecha v dol se valí –
stěny se kácí, řítí ve propasť –
v černého dýmu závoj smrť jej halí.
Není ho více – Bořkem zatřáslo,
vnitrnou bouří zachvěly se oudy,
v ňadrech mu zahřmělo i šeptá si:
„Tak na něm dokonány boží soudy!“
Na zemi Tamar klesla v úpění,
děsným jí lůžkem tvrdá půda žhavá;
tváře jí osvětluje rudá zář,
a nad ní zuří živlu vášeň dravá.
Vzmahá se vichor, duje v plameny,
černého dýmu sloupy vine změtem,
z černého lůna jiskry řítí se,
kmitavým naplňují prostor letem,
padají v nivy, luhy zelené,
143
mihají dál se ke vsi, vzduch je nese,
klesají unavené na střechy –
hrůzou a bázní celá ves se třese.
Kavanův dvorec, nejblíž továrny,
polit je září rudou od požáru;
valí s letných jisker na něj tem,
jakoby nebe chrlilo dešť zmaru.
Netuší někde nebezpečí své
milý choť Pavlin, hospodář tejď mladý;
vyjelť byl s celou četnou čeledí
v daleký trh dnes s bohatými stády.
Napíná Bořek zraky, vidí vše:
na střeše po řebříku Kavan starý
chodí a brání krbu rodného,
tlumit a dusit spěchá jisker žáry;
mladice žena stojíc v hřebenu
jediná zbyla ze všech pomocníků;
utekliť všichni po svých domovech,
dědina plna zoufalého křiku.
„Nepřítel byl, však byl i soused můj,
nedej mu pane zhynouť mojí vinu“ –
Bořek tak dí a pádí na pomoc,
krůpěje potu s čela se mu řinou,
144
modlitby šeptá za nepřítele,
šedivý, dlouhý vous se v běhu kmitá,
rukama mává, spěchá klopotem,
a v jeho bledou tvář je bázeň vryta,
any se jiskry nad ním zmítají,
oharky letí s větrem kolem hlavy;
černým naň deštěm popel sype se,
vzduchem se řine žhavý ručej lávy.
Ničeho nedbá, brodí ku předu –
ale již střecha Kavanova chytá,
kotoučky černé dýmu vstávají,
za nimi supá zážehů saň litá.
Na vrchu brání jiskrám mladice,
Kavan jí nosí vodu, ona hasí;
než se však vrací od studnice zpět,
slyší již její úpěnlivé hlasy.
U nohou jí se kolem oheň vzňal,
sloupové kouře kroutí se a rojí;
oblitá rudou září požáru
zoufale žena na vrcholku stojí.
Šatem jí chvěje vichr, duje v dým,
smrť před ní na každičkém visí kroku,
nad ní se myká chumáč jiskrný,
a vedle žeh se množí v letném skoku.
Obětní žertvou kouř ji objal již,
vyvstává z něho temeno jen hlavy,
145
a z hávu šedivého oblaku
dere se ženy výkřik pronikavý.
V plamenech Bořek dcéru poznává,
rykotem rydá poraněných turů,
nejde, leč letí, odhazuje plášť,
a již se hnáť chce po řebříku vzhůru.
V tom ale Pavly výkřik poslední
břitké mu dýky bodem ňadra raní:
„Otče můj, otče, k pohřbu přicházíš –
o bože, bože znej své slitování.“ –
A již se kácí v rudé zážehy,
tělo se prostřed ohně valí dolů.
Plamenné chyt je Bořek v náruč svou,
šat jeho vzňal se též a hoří spolu;
přiskočil Kavan; chladné vody proud
udusil smrtonosné žáry mžikem,
a Pavla otevřevši oči své
vzlýká a volá v bolu převelikém:
„Synáček můj tam dole v světnici...
spaste... ach spaste ubohé mé robě!“...
Mrtvolu již jen v rukou Bořek má,
dcéři je jeho náruč rakví v hrobě.
Návalem rozpoltila se mu hruď,
v útrobách jeho pukla skála třeskem,
146
protrhla se a zaduněla v něm,
rozsedla zachvácena božím bleskem;
ze skály vyprýštil se ručej slz –
ale pláč nevytrhne smrti duši,
marny tu slzy, marné kvílení,
okovy skonu žalost nerozruší....nerozruší...
Drkoce bolem tělo starcovo;
mrtvolu skládá do zelené trávy,
a nabyv opět rychle paměti,
vrhá se pro robátko v požár žhavý,
v plamenech, kouři hledá nemluvně,
hořící trámy se všech stran se kácí,
probíhá letem žhavé prostory,
z ohně a dýmu s robátkem se vrací.
Vychvátiv spící klade opodál,
nazpět jde zachovat mu trosky statku:
vypouští brav i skot i spřežení,
pomahá Kavanovi v divém zmatku,
a vedle sebe oba spěchají,
břemena vynášejí z ohně spolem,
ale z nich žádný slova nemluví,
zamknuta hruď i duše jedním bolem.
Pozdvihá Bořek zakalený zrak,
ana tu hrůza nová, nové hoře:
dědiny polovina v plamenech,
147
a celý prostor rozžehnuté moře.
Nebe naň blesky metá v hněvu svém,
zničena síla ňader sterou mukou;
co dosud v světě ještě miloval,
povalil v trosky vlastní vinou, vlastní rukou.
I jeho nitro hoří plamenem,
myšlénky též, ba sama pod ním půda;
kolem i v něm jest požár dusivý,
a v hrudi rozžehnuta záře rudá.
Pal děsný cítí – chce i promluviť,
ramena v zoufalosti vzhůru zdvihá,
na místě slov však rydá v záchvatech,
kolem vše s ním se točí, s ním se mihá,
do útrob blesk se kácí klikatý,
myšlének vlastních jemu ránu nesa –
prve, než zachytiť jej Kavan moh,
starý ten jasan mrtev na zem klesá.
Padl – a zaduněla pod ním zem,
tak jako duní pod obrovským stromem,
jenž v stráni marně bouři vzdorovav,
kácí se rozražený nebes hromem.
148
OBSAH:
Varoňstr. 7
Bořekstr. 89
E: pk; 2002
[149]