4. Mátě a dcera.
I.
Umírá tu matka těžcetěžce,
Ach co dceři zanechá?
Humna prázna, prázny měšceměšce,
Nedobrá to útěcha.
Jediná ta její dcera,
Její radost jediná,
Stojí tu jak od severa
Nalomená květina.
V usedavém u ní bolu
Klečí jako na hloží,
A div že s ní také spolu
V nemoci se nesloží.
Semotamo hlídá mátimáti,
Chce se k řeči hotoviť,
Když pak se chce k slovu brátibráti,
Nezdolá ho vysloviť.
139
Ó má dcero, přece praví. –
Dálby ráda mluvila,
Nesmírná však bolest hlavy
Další řeč jí stavila.
Měla ona slova mnohá
Dceři milé zdíleti,
Nejvíc ale aby Boha
Mívala vždy v paměti.
Anjel ale přišel pro ni,
Vzal ji z toho údolí,
Tam kde věčná záře sloní,
Kde nic více nebolí.
140
II.
Chudá dcero, což tu dělať
Hodlá truchlá mysl tvá?
Darmo ti zpět matku želať,
Na tvůj pláč smrt málo dbá.
Ale dcera přece pláče,
Dává pláč jí úlevu,
Jak když tužbě svojí ptáče
Ulevuje ve zpěvu.
Denně klečí na tom hroběhrobě,
V němž jí matku složili,
U mateřské lásky sobě
Hledá v želu posily.
Hrob ten,ten kvítím ozdobuje,
Zalívá je každý den,
Mnohý věnec zhotovuje,
Mnohý snívá blahý sen.
141
„Růst mi pěkně moje kvítí,
Vyrůstej mně vysoko,
Ať tvůj kořen může vjítivjíti,
Jak máť leží hluboko.
Pusť se dolů až tam k matce
Ku smutnému pozdravu,
Vyřiď jen ten pozdrav sladce
A jí dones otavu.“
Čím víc kvítků vzrůst se zmáházmáhá,
Víc žel její uhluchá,
Jediná to její bláha
A vše její odtucha.
A když vánek ticho šepá
Po růžovém šáchoří,
Tedy myslí děva lepá,
Že k ní matka hovoří.
142
III.
Přeblažená doba svítá,
Přišla slavnost dušiček,
Kdež se na hrob obět skýtá
Ze světel a voniček.
Takéli tu dcera moje
Mně tu obět přinese?
Ať má duše ty zlé boje
Se sebe již otřese.
Pusť mne na svět, dobrý Bože,
Ať se mysl podívá,podívá
Na chudobné ono lože,
Kde mé tělo spočívá.
Chodívají duše nyní
Navštěvovat těla svá,
Nechť i já zřímzřím, co tam činí
Na tom hrobě dcera má.
A tvá dcera tamto klečí
Sepjatýma rukama,
Na modlitbách tobě vděčí,
Touha tvá tě neklamá.
143
Rozžehla ti svaté světlo,
Plamen vzhůru plápolá,
A jež daladala, kvítí,kvítí vzkvetlo
Na tvém hrobě dokola.
Líbezná se vznáší vůně
Jako sladkých kadidel,
Při Božím ti zjedná trůně
Odhliv přísných pravidel.
Řeč ta plyne, a aj tmavý
Prosvitává očistec,
Anjel Páně k ní se staví,
Spásy její pojistec.
V rukou hůl má mírohlasnou,
Jíž se k službám nabídá,
Lahodně pak s tvaří jasnou
Takto duši povídá:
Vznes se teď již,již k nebes výši,
Konec vzal čas tvojich muk,
Věčným písmem v nebi píší
Skutky vzešlé z lásky ruk.
Zbožné dcery prosba vroucná
Vyprostila tebe z pout,
Pohleď blaze do budoucna,
Ukojen již věčný soud.
144