Nevinné děvče.

Nevinné děvče.
Cžtrnáct let sem stará byla, Nevinná, co jehňátko, Jenom předla sem a šila, Jako mladé děvčátko. 90 Když k nám jinoch roztomilý,roztomilý Došel z Hontské stolice, Pentlíček mi donesl bílý, Prsténky a jehlice. Vlasy jako havran černé,černé Váz mu kryli bílounký, Oči modré, k ňadrům měrné, Mládenček měl milounký. Jako lilium a růže, Utěšenou tvářičku, A kdož jeho opsat může,může Šarlatovou hubičku? Slova, jako medmed, z ust jeho,jeho Plynula vždy sladička, Pronikala srdce mého Vnitřek jeho slovička. O jakémsy milování,milování Rozprávěl mi vzdychaje, O procházkách, tancování, V zahrádku mne volaje. Sylněji mé srdce bilo Vždy, čím sem s ním byla dél, Velmi divného cos čilo, Nevím, radostli, či žel? 91 Neustále semnou chodil, Vždy mi ruce líbaje, Za ruku mne všudy vodil, Vždycky jenom vzdychaje. Ptala sem se, co mu scházý, Smutný se mi býti zdal; On, že se to nenacházý,nenacházý Jen v mém srdcysrdcy, znát mi dal. Milostně sem pohledla naň, Zeptavši se, coby chtěl? On mi na to: zdažbych šla zaň? Chcy se ženit – pověděl. Já, co skála, oněměla, Nevěděvši mu co říct, Maminka mi pověděla, Že se mužských sluší stříct. On mi ale na krk padl, Dal mi sladkou hubinku, Bratř v tom v zahradu se vkradl, Zavolal mou maminku. Tu se jinoch přemilený,přemilený S poklonou k ní obrátil, Odjel cele přestrašený, Oby se zas navrátil! 92