báseň bez názvu

Bohuslav Tablic

Pět uplynulo let, co krásná Venuše a) Se do Babilona b) již nepodívala, Tam jíti nesměvši, neb přísná svegruše V tom městě kochať se jí zcela zbránila: Neb připomínala sy Tyzbi c) spanilou, Y ctného Pyrama, jenž bohům nemilou ——— a) Venuše jest bohyně lásky, kteráž, jako báseň praví, z morské penypěny znikla, a Vulkanovi za manželku se dostala. Ona se jako vrch krásy a spanilosti představuje, a vozý se v slonovém na způsob mušle udělaném kočáři, jejž labutě, neb holuby, a někdy y vrabcy táhají. Jmenuje se y Cytere, od ostrova Cytery, nyní Cerygo řečeného, jenž této bohyni posvěcen byl. Její syneček sluje Amor, neb Kupido, jehož nám báseň, jako malého, křidlatého, a fakuli v ruce držícý, ale nahého a slepého (proto že láska slepá jest, a y košili s sebe pryč dá) bůžka představuje. On sebou toul nosý střelami naplněný, nímiž z kuše stříleje lásku v srdcých lidských rozžíhá. b) Babilon bylo hlavní město Kaldejské země, kteréž 100 bran měvši, v šířce 5 a v vůkolí svém 12 mil obsahovalo. První v něm král byl Nynus, jehož manželka Semiramis zdí je ozdobila dvě stě loktů vysokou, a tak širokou, že se ne jen lidé bezpečně na ní procházeti, ale y vozy pohodlně jeden druhému vystupovati mohli. c) Pyramus a Tyzbe byli dva Zamilovaní Babilonští, kteříž nemohše se vespolek doma scházeti, a bedlivosti [3] Zde podstoupili smrt, jen z bludu hrozného A z lásky plamene ní rozzežatého. Než Amor maličký vždy chválil Babilon, V němž ráj svůj milý měl, dvě léta prosyl on Svou pěknou mamičku, by do Babilona Šla; ale frejovná, však krásná matrona Co trst se klátila. – Ač nových hledala Vždy frejů s mládency, kde pěkných shlídala: Předc chuti neměla. Než chlapček křidlatý Svůj jednou opásav pás zlatem bohatý, Jakž ze sna zbudila zem jasná dennice, Své dávné žádosti s dnem novým obnovil, Svou prosyv mamičku, co mohl nejvíce, A co syn upřímný, ji takto oslovil: Ach! vystrojmež se již má zlatá mamičko Y do Babilona, a vizmež máličko Ty věže vysoké, jenž k nebi sáhají, Jenž mědí přikryté, blesk jasný dávají, ——— rodičův ujíti chtěvše, sřekli se, že v nocy do blízkého háje ujdou, tam pod jistým stromem se sjíti chtějíce. Y ušla nejprv Tyzbe, kteráž spatřivši v háji lvicy do jakés jeskyni se spěšně schovala; poněvadž pak v běhu roušku utratila, lvice od sápání volův zakrvacená se navracujíc, vzavši roušku do huby, a ní natrásavši, všecku ji zakrvavila. Přišel zatím y Pyramus, kteryž spatřiv krev y šlepěje veliké zvěři domníval se, že Tyzbi litá zvěř roztrhala, pročež nalehev na obnažený meč, probodl se. To Tyzbe, když zatím z jeskyni vyšla, viděvši, a blud, z něhož se její miláček probodl, poznavši, náramnou žalostí rozhořčena, meč v teplém ještě Pyromově těle vězýcý vytáhla, a hluboce ho do svých ňáder vrazyvši, na tělo svého Pyrama padla, a jej naposledy ještě políbivši, ducha v jeho raměch vypustila. To vše se přihodilo pod jistou moruší, jejíž bílé ovoce, když nevinnou Pyramovou krví skropena byla, z žalosti se začervenalo; zatím pak, když y Tyzbina krev se vylila, strom nad krvavou smrtí těchto dvou Nevinných příliš žalostiv, své již červené ovoce černou barvou přioděl. 4 Tam na přeširokých se městských denně zděch Y tisýc procházý, y chlapců přemilých, Y utěšených žen, y děvčat spanilých, Jenž kratochvílíce, jen v pěkných pověstech Se stále kochají; kde sty branami lid Se valí, Peršan tam jde, sylný Řek, y Žid; Kde hudby libezné hlas po všech ulicých Se stále rozlíhá, a v domích tisýcých Hry stojí, jakmile se v světle Fébově d) Zas lidem vrácý den v tom městě Ninově; Jakž víte lép, než já, má zlatá mamičko, Ach! ozvižese mi již, pěkná hubičko. To řek, a tisýc dal své matce hubiček, A hladě její tvář, ssal nektar e) ružiček, Jenž na oblíčeji vždy jejím zkvetaly, Tak že y Grácye f) to vidouc plesaly. Tu mátě spanilá k svým ňádrám liliovým Sy chlapce přitiskla, a sylnou hubičku Mu davši, řekla mu: Ty malý bůžičku, Kdož odporovať můž tvým řečem medovým? A z srdce celého jej mile laskajíc, Ním v rukou bílunkých co válkem zmítajíc: Ty – ty – vždy říkala – ty malý šibalku, Ty umíš rozžíhať mé lásky švíbalku, Nu zytra půjdeme, když k svadbě babička g) Tvá do Vlach odjede, tak sladká mamička ——— d) Fébus (Apollo, Slunce) představuje se jako původce světla. e) Nápoj, jejž bohové pijí, vlastně Nektar sluje; ale y vše, což sladkého jest, a výbornou vůni má, tak Staří jmenují. f) Grácye slují tři dcery Venušiny, jež Bachus zplodil, Aglaia, Talia, a Eufrozyne. g) Babička (stará matka) Amorova byla Juno, jejíž syn Vulkan manželem Venušiným byl. Ta byla svadbám a porodům představena bohyně, a vozyla se obyčejně v zlatém kočaři, jejž pávy táhali. 5 S svým synkem maličkym – tu – s tímto bůžíčkem Preč, preč, preč – – ! odjede. (To řekla ustavně Ho polektávajíc svým Božským prstíčkemprstíčkem.) A švárným Grácyem hned rozkaz vydala, By každá k zytřku se k cestě chystala, Že do Bybilona jeť mají přeslavně. Než pěkný Amorku, zas k němu mluvila, Hle milá mamička ti z lásky slíbila – Ty musýš mamičce též svatě slíbiti, Že lásky střelami,střelami tam nechceš hubiti,hubiti Ni krásných mládenců, ni dívek spanilých, Bys nenatropil bíd, y bohům nemilých, Y škodných Smrtedlným, tak velké neštěstí Bys na se uvalil, y na mne neřesti: Neb ondy pro Tyzbi jak rozprchlila se Má svokra, dobře víš, jak tebe sšlahala Tím prutem – , za mnou pak – jak s pístem běhala, Víš, dítě přemilé , že jenom na vlase Y celé štěstí tvé, y mé již viselo. Ach! mamičko, řek, vím, to padlo kyselo Y Vám, y mně, než teď sám Tyzbe lituji, Já Vám, má Zlatunká, skrz nebe slibuji, Že v městě Ninově všem Mladým odpustím; Mým šípům na Starce však lítať dopustím. To slyšíc hlasytě se mátě zasmála, Že míní na Starce svou zbrojí měřiti, A srdce Šedivců ní těžce raniti, To krásná Cytére jen za žert přijala. Tak přededveřmi jest již cesta přeslavná Až do Babilona, již žádal od dávna Y Amor schytralý, y milé Grácye, Jen spíš zas vidět chtíc ty divné nácye, Jenž bydlí v Kaldejsku. Vše s pilnou snážností Se k cestě hotoví, a s velkou radostí. Již pěkná Aglája,Aglája koč strojí slonový; Již krmí Talia pár ptáků sněhový, Jenž mají táhati koč krásné bohyně; Pak čistí Venušin plášť Eufrozyně; Y Amor podvodný toul plní střelami, A krášlí rozkošně pás zlatý perlami. 6 To Irys h) svárlivá vše vyšpehovala, A v srdcy zlobivém již nad tím plesala, Že sváry natropí zas mezy svegruší, A mezy frejovnou a krásnou Venuší; To ale tajemství v svém srdcy složila, Své Paní zhola nic teď nevyjevila. Když zatím Aurora i) v svém zlatém kočáři Zas s velkou jasností jde k země chotáři, Dva pávy rozkošné dá Juno práhati, Dar novomanželům v koč zlatý vkládati, Pak bez odkládání preč s velkou tichostí Jde, velmi bojíc se, by prchký Hřimatel k) Se ze sna nezbudil, a v první vzteklosti By nepochytil ji, jsa přísný trestatel; Ten náležitéby jí viatykum (nacestné) dal, Že božský hrbetby je unesť sotvy znal. Když pěkný Adonys l), jenž druhou hodinu Již střáhl bohyně, tu dones’ novinu, Že Juno odjela, hned krásná Venuše, Ač u Olympu noh jen byla svegruše, ——— h) Irys byla Taumantova a Elektřina dcera, sestra Harpyi a poselkyně Junina, ač y Peron a jiní Bohové, nýbrž y Furye a lidé ji k službám někdy potřebovali; pro svou rychlost s křidlami se maluje, a jakž báseň praví, na luku, neb kuši jede. i) Aurora, aneb Záře jest podlé mytologie Tytanova a Zemina dcera, Slunce a Měsýce sestra, hvězd pak a větrův matka. Ona se jako hlasatelkyně Slunce na zlatém kočáři, jejž bílé koně táhají, jedoucý, s růžovými prsty a rukama, z nichž rosa nektarová kapá, představuje. k) Hřimatel jest Peron nejvyšší bůh, jehož Juno jest manželka. l) AdonysAdonys, Cynaráše krále Cypru a Myrhy syn, byl utěšený mládenec, jejž sy Venuše za příčinou jeho krásy za služebníka svolila, kterýž ale potom od divokého vepře v houbu pohřizen zemřel. 7 S svým chlapcem křidlatým, v koč sedla slonový; Naň uchopily se y mile Grácye, Y švárný Adonys; jich jezd byl větrový: Neb za dvě minuty tři přešly štácye. V den třetí spatřují ty věže vysoké, Jenž zdaleka se stkví se vzhůru spínajíc, A makovicemi až k nebi sáhajíc; Pak brzy shledají y ty zdě široké, Jejž chlubně stavěla zlá žena Ninova, A jeho mordéřka, již ruka synova, V němž lásku rozžať chtíc, hněv jeho vzbudila, Krev černou a chlipnou z žil zlostných cedila. Noc ze tmy setkaná, již zemi přikryla, Když krásná bohyně s svou chasou spanilou Až k branám přijela. Tu dráby přemilou Tu paní shlédavše, jí v město bránili Vjeť; ona vzhledem svým je ochlácholila, Y řečí libou, tak, že ji hned pustivše, Ba, něco soukromě se šepmo radivše, Y k blízké hospodě ji vyprovodili. Zde vzácná bohyně se bytem složila, A že již hustá tma svět celý přikryla, Snu v rámě vrhli se, jenž byl je opojil Svým traňkem makovým, je v lůně ukojil. Když Fébus přejasné zas světlo roznítil, Hned ze sna sladkého y Amor procýtil, A máti probudiv, vzav toul svůj vycházý S ní na rozkošný plac, tam, kdež se procházý Vždy chasa nejkrašší –. Tu Amor lúčeti Své šípy do děvčat a krásných mládenců, Jakž slíbil, nesměl již –. On tedy stříleti Sy svatě umínil,umínil jen do těch šibenců, Jenž krásné Venuši hned z mládi sloužili, A v jejím taboře věk starý dožili, V nichž srdcy jiskerky předc’ lásky doutnaly, Jenž v svodná tenata,tenata se její vpletaly, Co starý hrnčisko, jenž vždy tím porazý, Čím nový navřel byl, až se y rozrazý. 8 Hned příležitost se mu pěkná zavdala, Když k krásné Zuzaně jíť matka žádala. Neb tehdáž bohové y s Smrtedlnými Své měli rozkoše, a rozmanitými Se hrami městknali v své s ními osobě, Ač někdy v ukrytém a tajném způsobě. Y Amor rozkošný s svou milou mamičkou Všel v utěšený dům, v němž s ctnostnou Zuzyčkou Muž její Joakym m) svůj pěkný příbytek Měl, jehož bohatý byl velmi nábytek. Tu nalez Starce dva, jenž soud tu konali, Jenž v Joakymově vždy domě sedali; Jich hlavy byly již, co jabloň, šedivé, Však bujnost hlásylo jich čelo plešivé. Šest Amor ohnivých střel do nich zahodil, V jich srdcy plameny zlé lásky rozplodil. A od té doby již, co běsní číhají Psy na ctnou Zuzanu, jí škvrnit hledají. Nic to, že jich vlasy již hrubý přikryl mráz, Předc’ v lásky osýdlo svůj položili váz. Již z očí frkají jim jiskry ohnivé, Již krví nabíhá jich čelo plešivé; Již spurně se ježí jich vlasy šedivé, A smrdí capinou jich tělo plesnivé; Y řeči oplzlé jich plamen zjevují, Však jeden druhému nic nevyjevují. Čím dél, tím víc se jich ten oheň zmocňuje, Y jeden stále to, y druhý kunštuje, Jak moh’by nasýtiť svou žádost hanebnou, A kterak obcovať s tou ženou velebnou. Pak jdouce do domu, když každý na jisté Se místo ušinul, ji dostať zajisté Tam domnívali se. Než jakž se trefilo, Y jeden z nich se tam, y druhý dostavil; Snad pak jim nebylo to hrubě nemilo, Když jeden druhému: co tam chce? vypravil. Tak tuto přišedše k svých cýlů jednotě, Zas umínili sy, jí stráhnouť v samotě. ——— m) Příd. Danyel. kap. XIII. 9 Y stalo se jednou, že žena překrásnápřekrásná, Když byla obloha, co křištál, přejasná, Šla do své zahrady, kdež prochazývala Se, a v čas pálivý své oudy spanilé Tu v řece stříbrné sy umívávala. Šly y dvě děvušky s ní, rovně přemilé, Jenž k službám ochotně své paní stávaly. Již chlipní Starcové tam skrytí čučali, Když žena anjelská,anjelská v tu vešla zahradu, V níž nasnované již,již jí léčky čekaly; V něž ale bohové jí padnouť nedali. Již Starcy myslejí, jakž mají zmocniti Se krásné Zuzany, svou bujnost sytiti, Když ona děvkám svým y mýdla bílého, Y přinest oleje sy káže vonného, Jímž chtěla mazati své oudy liliové; Pak sama svlékala své šaty růžové. Tu Starcům bezbožné jich srdce klepalo, A ženu ctnostlivou již trápiť žádalo. Pak sotvy děvečky ven z dvéří kročily, Je pilně zavřevše –, hned Starcy skočili K ctné ženě; jeden z nich ji takto oslovil: Má ženo anjelská, ach, jak jsy spanilá! Jak běločervená jest tvář tvá přemilá! Jak krásné tvé oči, co černé trnečky! Tvé oudy ohybké, co mladé stromečky; A karmazýnova tvá malá hubička, Tvé líčko rozkvetá, co v Máji růžička; Tvá sličná postava, co cedr v Libanu, Ach! povol jednu věc nám zdávna žádanou: Dejž s sebou obcovať, přejž nám té radosti, Ach! učiň, prosýme, dost naší žádosti; To neučiníšli, ačs krásná mladice, Smrt krutou podstoupíš, co špatná smilnice: My budem’ svědčiti, žes měla mládence, S nímž cyzoložila, a protož děvčence Zas zpátkem poslala, jejž že sme popadli, Když nenadále jsme tu na vás připadli. 10 Když žena ctnostlivá tu zlostnou slyšela Řeč, strachem náramným div neskameněla, Ni slova nemohla čas dlouhý přeřícy, Ni dechu volného v té hrůze dosýcy; Než tíže náramné ji slzy zbavily, Jenž z očí černých se, co potok, valily. A tu rty růžové již mluviť začaly, Když oči milostné,milostné los smutný plakaly: O, řekla, neštěstí! ó uzkost ze všech stran! O bída veliká! již u smrti jsem bran; Y zákon obcovať mně s vámi zbraňuje, Y věrnost manželská mne z hříchu ztahuje; A jestli hřešiti se s vámi zpečuji, Již ruce vraždné mi smrt hroznou hotují: Však lép mi od rukou jest krvavých umříti, Než nebe důstojné, y muže tupiti. A na to na retu ctná žena křičela. Tu Starců psý huba,huba již na ní vrčela, Z nichž jeden poběhna hned dvéře otevřel, A na ctnou Zuzanu, co Běsný, zanevřel. Pak čeleď slyšecý svou paní křičeti, Co nohy stačily, k ní musý běžeti. Než jaké divadlo, tu Starcy žalují, Že cyzoložila, ji kurvou jmenují, To vypravujíce, že frejír přes ploty K ní vskočil v zahradu, měl modré kalhoty; Než že udatný byl, se nedal chytiti, Že dveře odevra ven prudce vyskočil, A toho z nich, jenž jej chtěl v dveřích lapiti, Tak udřev náramně, že hned se potočil. Ty řeči hanebné,hanebné když čeleď slyšela, Tvář její stydlivá se příliš zarděla, Hned paní odvedla zas domu v tichosti, Však hořké cýtila v svém srdcy žalosti. Když Slunce v druhý den tmy černé zahnalo, Tu chlipné plémě se zas k soudu vybralo; Y lidu velký houff se stavil v soudnicy, Hned sedli Šedivcy v svou soudnou stolicy, 11 A dali obeslať (cytovať) tu ženu stydlivou, Jej’ž mysl zlehčili jen včera ctnostlivou. Již smutná Zuzana, y s dětmi milými Jde před soud falešný, kdež s soudcy lživými Při měla právnou vést, šli s ní y přátelé, Y rodičové ctní; hned zlosti ctitele Ji odkrýť kázali, chtíc’ její spatřiti Tvář přeutěšenou, a krásou sýtiti Své oči bezstudné, prv nežby truchlivý Svůj ortel slyšela, v čas pro ní plačlivý. A y hned začali svou těžkou žalobu Vésť, jíž se snážili dáť pravdy podobu. Y bylo veliké všech očekávání, Když jeden začal z nich své vypravování, Řka: Když do zahrady jsme včera vyjeli, Tam Helkyašovu jsme dceru viděli, Jak s bujným frejířem svým cyzoložila, Když žádná kromě nás tam duše nebyla. Neb děvky poslavši zpět zamkla zahradu, S svým Milým provedla tam smutnou parádu. On ještě mladý jsa, byl než my sylnější, Měl nohy zajíce, byl než my rychlejší; My chtěli jsme ho jať, pryč ale uskočil, A mrštil tohoto, tak že se potočil. Vy znáte, Zákon jak ty káže smrtiti, Jenž opovažují se cyzoložiti. n) To řekl. A lstivému lid věřil smyšlení; Nechť umře, bylotě jich hlučné snešení. O smutná pro ženu tu ctnostnou hodina! Než bohům vědomá jest její nevina. Vy znáte srdce mé, vy, řekla, bohové, Vy vizte křivdu mou, již chlipní vrahové Mi činí neprávě,neprávě mne obviňujíce, A pro mou čistotu,čistotu mne odsuzujíce. Já umru nevinně, vy smrt mou pomstíte, Vy zlostné umysly těch Starců vidíte. ——— n) 3. Mojž. XX. V. 10. 12 Vy dítky rozkošné, má radost jediná, Ach! umru já brzy, než umřu nevinná. Vy nezapomeňte, že chlipní Starcové Se stali ctné matky, vám milé, vrahové. To všévše když s vzdycháním a lkáním mluvila, Svou běločervenou tvář pláčem kropila. Lid velký k popravě,popravě ji smutnou zprovázel, A každý slzy líl, kdož tu se nacházel. Tak Amor křidlatý zas bídy nasnoval, Ač mátě myslila, že se jen žertoval, Chtěv loučet do Starých své šípy ohnivé, Než ale divadlo,divadlo již bylo plačlivé, Vše v Babiloně ji,ji již velmi mrzelo, Ba krásné bohyni,bohyni snad již y šupelo: Neb strachovala se, že Ochrankyně žen o) To slyšíc, z Olympu p) snad vyžene ji ven. A ještě vrtalo víc v hlavě Venuši, Když zdálí spatřila již letěť svegruši: Neb když se na svadbě tam v Vlaších kochala, Jí Irys na slovo vše vypravovala, Jak její nevěsta y s vnukem přemilým Šla do Babilona s svým houfem spanilým, Tam natropila snad bíd s chlapcem křidlatým, Jenž připásal sy toul y s pásem bohatým. – – Co vítr Bohyně hned do Babilona S svou Irys odjela, kdež ctnostná matrona Smrt měla strašlivou již skoro podstoupiť; Však Juno Nevinnou již jela vykoupiť. Y přišli do města, kdež krásná Zuzana Již měla ukrutně být kamenována. Svou svokru zazřevši zpět prchla Venuše, A z města vyšedši ven v tajné tichosti, Co stačí, na Olymp pryč letí v rychlosti. Pak k Danyelovi šla její svegruše, ——— o) Juno ženské pohlaví na zvláštní péči měla, odtud Ochrankyně (Sospita) sluje. p) Olympus jest nejvyšší hora v Řecké zemi mezy Thessalií a Macedonyí, jenž obydlím bohův býti báseň praví. 13 To byl ten chlapeček, nímž,nímž žena, vedena Již na popravniště, jest osvobozena. Neb Juno velebná,velebná ctné ženy nevinu, Y Starců jemu lest v tu jeví hodinu; On slovy bohyně,bohyně v zlém bludu vězýcý Lid takto oslovil, ji zprovázejícý: O lide nesmyslný, jenž ženu ctnostlivou Jsy na smrt odsoudil, řeč nespravedlivou Ti Starcy složili, jimžs lehce uvěřil, A mrazu starých hlav jsy mnoho důvěřil. Ti sami vinni jsou, a hodní trestání, Ti mají vedeni být k kamenování. Já čist jsem od krve té ženy ctnostlivé, Y ukáži Starců hned cýle zlobivé, Jen k soudu se vraťte. – Y hned se vrátili, Co malý Daníček nám řekne? pravili. On různo rozvésti,rozvésti ty Starce rozkázal, By ženy nevinnost,nevinnost jím jasně ukázal. Y rozvedeni jsou. Tu chlapček přemilý Dav jednoho přivest, řka: Starče zlotřilý, Rcy, pod jakým stromem,stromem ta žena hřešila, Kde s chlipným frejířem svým cyzoložila? On – pod Lentiškem řekl – a na to Danyel Řekl: Selhals v hrdlo své, a dávnos zhynouť měl: Neb ženu zabit chtěv, jsy hoden zabití; q) Ty krve nevinné chtěls viděť vylití, V touž jámu zlostníče, jižs ženě vykopal, Sám padneš, ó by pes tvou krev dnes vyslopal. Hned druhý přiveden jest, a týž chlapeček Se ho ptá: Jaký byl ten medle stromeček, Jenž stínem ženu kryl, když cyzoložila S svým Milým? jakž lživá tvá huba pravila. On řekl: Pod Svídou jsem cyzoložiti Ji viděl; musý dnes zlá žena umříti. Tu opět Danyel: Vy oba zlostnícy, Řek’, zhynouť musýte, jste cyzoložnícy ——— q) 5. Mojž. XIX. V. 19. 14 A lháři zlobiví; vy ponížovali Jste děvky; bujně jste vždy obcovávali; Však ctnostná Zuzana vám nepovolila V tom, k smrti krvavé se přihotovila. Vy oba vešli jste v ta vraždná tenata, Jež ženě nalekla zlost vaše proklatá; Vy oba umřete, a ctnostná Zuzana Má Joakymovi zas býti oddána. A tu lid veškeren té ženě ctnostlivé Vzdal velkou pochvalu, a Starce šedivé Zbil smrtí krvavou. Tu Juno plésala, Že ctnostná Zuzana předc’ živa zůstala. Než přísně nevěstu se trestať strojila, A na vnuka hybký prut přihotovila, Chtíc hodně sšlahať ho. Než krásná Venuše, Než ještě přepřísná zpět přišla svegruše, Hned ku Peronovi se s velkou chytrostí S svým bůžkem vybrala, šla k němu v tichosti, A řečí líbeznou jej ochlácholivši, Y bradu dluhokou mu pěkně hladivši, Tak oheň milosti v něm mistrně rozžala, Že všecko od něho, co chtěla, dostala. Jen toho s Amorkem sy velmi žádala, By Juně trestať jich moc jeho nedala. Vše slíbil. – Od něho když vyšla Venuše, Jí za patámi jde y přísná svegruše, Jenž pěknou nevěstu tak hrozně klnula, Až vlasy vstávali, a kůže trnula. Než Peron zůřivý ji hned tak okřikl, Že Olymp veškeren se hrozně zatřásl, A z bohů přítomných se každý užasl, Y Vulkán na Etně strach velký podníkl. Tu Juno Perona jen krotit musyla, By klobas lískových snad neokusyla. 15 Nu! milé Zuzany, jenž jména krásného Dnes vděčnou památku sy připomínáte, Což k tomu řeknete? zdaž jména dobrého A mravů šlechetných y Vy cti hledáte? Ach! srdce čisté vždy jest mnohem vzácnější, Než perly nejdražší, jest zlata krásnější. Kdo mravů čistoty sy lehce znevážil, Ten štěstí lidského zle velmi povážil. Kdo srdce čistotu vždy snážně varoval, Ten klenot nejdražší sy šťastně zachoval. A tu Vám srdce mé dnes všechněm vinšuje, Neb štěstí Smrtedlných jen sama zdržuje; Ta pokoj na zemi, ta v nebi zblažení, Ta tvoří radost zde, tam věčné spasení; Ta pannu, ženu, y každý krášlí věk, Jen vítěz nad sebou jest opravdivý rek. Kdo myslí hrdinskou vždy hříchu odpírá, Ten z božské studnice sy radosť načírá. Vždy ctnosti věrným býť, y v nebezpečenství, Jest tvořiť nebeské sy blahoslavenství. A člověk k dobrému vždy chtivý, hotový,hotový Již na zemi plete sy věnec myrtový. To čiňte Zuzany, tak štěstí zkvete Vám, Y zemská léta když všech jednou uplynou, A časné radosti dost rychle pominou, Vy v nebe vejdete, v ten utěšený chrám, Jenž srdcým čistotným jest krásně vystavěn, O kýž já také spíš tam budu osláven! E: av; 2002 16
Básně v knize Zuzana Babylonská:
  1. báseň bez názvu