ELEGIE.

ELEGIE.
Stanička drobná to byla, kde jsme se rozloučili. Rty ještě polibky vlhké, já na trati, osaměv, stál, co chvíli jsem kloboukem zamával, a její šáteček bílý z vagónu okna se třepotal, plakal a smál, než jižní pohlcen dálkou, mi naposled vzlyknul: My byli! A do Města návrat v ten srpnový podvečer mdlý! Táž pláň a tytéž lesy, týž rybník i táž víska se zvoničkou, tak směšně nepatrnou pod nebesy, týž v parku altán s rudou korouhvičkou, však očí dvé oč smutněj hledí v Osamělo, kde před tím čtvero očí, láskou vzňatých, zřelo! Ó, do Města návrat v ten srpnový podvečer mdlý! Tma již mi letěla vstříc, když tušené spíše než zřené, ohromné, jakoby sty světlušek posázené, s červeným hřebínkem záře, nehybné, tvrdé a němé, Město upřelo na mne pohled svůj cizí a zlý. Cizotu uprostřed míst, jež bývala vlídná, zda poznals? Zlobu-lis v červeni rtů, jež úsměvem leskly se, čet? Cestu nábřežími, sady a spletí ulic zda poznals, jež, včera živé, jsou dnes jak hrůzou zakletý svět? Pohled na přítulný strom pod svými okny zda poznals, jenž, dosud šumný, je v ráz jak slední by list s něho slét? Tak Stesk, despota zimničných očí, v svůj morový řetěz mne vkoval, vzpomínek spáleništěm mne vrátkého, chorého ved. 16 Sám stál jsem a v zajetí domů, zdi jejichž rozžhavené mučivým dýchaly žárem v srdce mé unavené, obrazy toho, co právě jsem prožil, tančily spolu jak zvadlé ve větru listí divokou farandolu. Chvil na verandě já vzpomněl, kdy ležíc zpol, zpol sedíc, v ruce až nad loket nahé křehký svírala vějíř; pomalých doprovodů městečkem němým, v temnu; i letních, zářivých hvězd v modravém nedohlednu, kdy blažen jsem naslouchal – ó hudbo zádumčivá! – tichu, jež sladce jde kol, i cikádě, která zpívá. A vášnivé chvíle v Městě, s touhou vždy prudčí a jinou! Nocí, kdy po boku bok jsme klusali doubravinou: měsíc se na lukách stříbřil a oči jí porosil září, když, velké, je vznesla k mé tváři. A přece jen, štěstí minulých dní, čím bylos mi, vyžito jednou? Objetí, vzdechy a láskání, co zbylo z vás v přítomnost bědnou? Nic; barvy, jež zvadnou a zblednou. Ach, koho že, koho měl jsem to rád, koho jsem k sobě tisk postukrát, kým jsem byl sváben, kým vznícen? Vzpomínka bledne a tratí se v lež, marně ji lákáš, marně ji štveš, prázdna ji pohltil jícen. Ni jedinou rtů těch purpurný blesk mi do duše nevyšleh visi. Pleť se jen chvěla. Ó, hrůzný stesk po opojném těle, když zmizí, 17 však duší si zůstat tak cizí! Čím byla mi, Svůdná, v odstupu dní? Někdo, s nímž stihla loď poštovní do města při modrém moři; do města kupčíků, hráčů a stvůr, na jehož nebi bez mlh a chmur v zvětralém sloupoví z parského mramoru Feidia slunce hoří. Sám stál jsem a vůkol mne jeseň v zlatu se usmívala, mhou obrysy věnčila věcí. Zmlk pták a vystydla skála. Byl čas, kdy hrozny jsou tmavé. Byl čas, kdy chvíle jdou v snění. Tichý jak na vodě stín, vlídný jak paprsek denní, mé duše genius dobrý, květ máku v rukou svých maje, se k mému přidružil boku. (Na líci jas mu plál ráje.) Kýv, a žité mi prchlo. Kýv, a sen rozpial křídla: A jako by pode mnou sterá na ráz vytryskla vřídla, sta z plamenů setkaných loktů, sta ohněm rozkvetlých dlaní s pevné neslo mne země k mořských ploch bleskotání. Loď lehká, vzdušná a hebká tam ve vlnách koupala přídu. Plachtovím pohrával vítr. Po plavcích slechu ni vidu. A přece ven vyplul jsem. Proud – ó, znám jej, vášní je tmavý, jak smaragd, v nějž uzavřels jedů lesk zrádně mihotavý – mne k jihu unášel dravě. Však vůně těžší a prudčí čím vzduch mi v ústrety vyslal, a moře, jež bouří a hučí, čím jemněj a melodičtěj sem z hloubi v arpeggiu znělo, vody sinavět začly, až zbledly, jak v mystickém děsu, že tělo všech bohyň nejspanilejší v jich zrcadle shlížet se má. A tak jsem tě uzřel, ó země! Nad mořem, v stříbře jež hra, světla jak úsměv bílý, dlíš, Diorozená! 18 Olivou bují tvé stráně. Břehy jsou z mechové mhly, dcer olympských růžové paty by měkčej v chlad koupele šly. Z údolí hudba i z hájů: to Charitky, při zvucích strun, hymnus Radostem pějí, jež jasný vytvořil um. Jdou bílé průvody přísné s jalůvkou obětní v před k oltářům, špalda kde dýmá i posvátný mokvá med, zatím co na svahu hory, o kopí opřen a štít, sní mladík ve zbroji zářné, jak proslavit sebe a lid. Ó pravé ty Ctnosti kraji! Kde Hrdina vykročil v dál za ženou vážných očí, ne tou, jež barví si tvář, kde rusí bohové mladí rukou, jíž vzňatá chví krev, rozepínali pasy smrtelných pozemských děv, jak tvým jsem zahořel stát se! V tvých vod se ponořit zdroj, kam nebeský Vozataj smáčí zlatem okutou oj! Ó pokojné krásy matko! Tvé mramorné rámě já práh na svojí ucítit šíji, svůj neklid, úzkost i strach pod fialkovým tvým dechem zřít v lehký se rozplývat kouř, jak Východu vanutí vlahé na nebi rozhání bouř. Rozpial jsem náruč – – Běda! Vichr mi do rahen skočil, zavyl v nich, vítězný běs, od břehu loď moji stočil, po proudu v dálku ji nes, od bohů, od krásy země, na vlnách zbarvených temně. 19