ŽALM IV.
Rač dáti, Bože, slzám s očí kanout,
neb lítost hořká v duši mé se vzňala,
a požár její nepřestává planout,
dnem, nocí stejně muka neustálá.
Dej, Bože, dej s mých očí slzám kanout,
jak ze skály jsi pramen vody vyved’,
dej útěše Své přes má muka vanout,
když ráčil’s mě tak vinou roztruchlivět.
Když dal jsi strašný přízrak hříchu vstávat
v těch dlouhých nocích hlubokých a bezsných,
když v nitru učil jsi mě rozeznávat
v mých opojeních výčitek hlas děsných.
59
Můj život! jaký smyslů klam až posud!
co rozkoší se zdálo a co květem,
vše rozežráno hříchem, jaký osud!
vše výčitkou je, vše je trpkým hnětem.
V mých zahradách strom všechen bez plodu je,
mé smavé vinice, ty kvetly planě.
Hle, váha, již Tvá ruka pozdvihuje!
má miska padá k zatracení straně. –
Když, Pane, dal’s mi poznat hrůzu viny
a srdce vydal’s zoufalosti pěsti,
dej také Lásce vyvřít ze hlubiny,
slz balsám nalij také do bolesti!
Když Spravednost Tvá děsí vinu moji
a šílit nechá v spárech beznaděje,
Tvé Milosrdenství, jež vlídně hojí,
Tvé Milosrdí, Bože, kde, je? kde je?
60