ŽÁRLIVOST.

Otakar Theer

ŽÁRLIVOST.
Ze smečky vášní všech, jichž oči planou vlčí v tmě nitra lidského, ty, nejvíc hladová, proč všudy za mnou jdeš? Proč tvá vždy tlama vrčí? Proč k zemi šlapeš mne jak jezdce podkova? Mou duši, stvořenou pro alpských sněhů ticho, pro jasnou oblohu, jíž jako vytepán vrch každý kreslí se, tys peklu smetla v břicho, ne vody dala’s rtům, však plný žluči džbán. Chci prchnout. Ve větvích tu drsně smích tvůj svistí, A stanout? Pod nohou, hle, v žábu změněna se slizce províjíš. Teď zlobná, zježena dál ženeš mne. Tak vichr zvadlé žene listí – – – Ó, sladká poustevno, kam pták jen, brouk a laň zabloudí! Zde mé srdce! Svým je kouzlem zraň! 18