ODPOLEDNÍ PÍSEŇ.
Teskno Osamělému stát na břehu, k jaru když! Slunce
prsty zlatými, smavé, v svou osnovu zapřádá lidi,
město, řeku i dálky. Tak podivně divné je všechno!
Tolik života v živých, že neživé jako by žiložilo.
Půda k nohám ti přilne jak v objetí. Ale i v dýmu,
z vlaků táhle jenž kypí, co boků tam, náručí, ramen!
Čar však největší: přístav. Ten měnivý obličej vody,
v mžiku zjizvený větrem, ráz!, hladký jak tvářička dětská!
Vlajek příslibné vání! A popěvek veselý kladiv!
Řetěz hřídele piští, prám z vody ven tažený plavci,
želva ohromná, těžce se po kladkách, nestvůrný, valí.
Stranou tělnaté yoly, kýl do výše vyzdvižen, svítí;
z temna loděnic přišly, z míst, zima kde jíní své tkala,
vstříc teď jarnímu vodstvu, hle, čerstvou svou fermeží svítí!
Srdce, srdce mé zkřehlé, zda my také vyplujem k jaru?
Je-li ještě i pro nás tep vesel a nepokoj plachet,
člunů na vlnách poskok, dlaň drsná a laskavá větru,
poutě v neznámo, cíle, kde čeká nás lůžko i láska?
Ptám se úzkostným hlasem... Nic... Nikdo mi neodpovídá...
Hlucho, mrtvo je ve mně, a zdá se, že ze všech mých smyslů
zrak mi jediný zůstal, však chladný a břitký jak ocel.
37
Běda! Mrazně tak hledě, zřím na dno až v duši všech lidí,
líp a hlouběj než oni v tkáň žhavou jich pronikám chtíčů,
žiji muka jich, slasti, sám neschopen vlastní si stvořit!
A přec, čím jen je život? Vzplát, unést, být zajat a vlečen,
stihnout, v náručí dusit tu vteřinu, kolem jež míjí,
leknín v přítmí vod hebkém se radostně odevzdat vlnám.
Vím, ó, předobře vím to! Leč k vyplutí není již vůle,
ruka přídy než tkne se zpět jako by uvadlá klesá,
hory v daleku mluví ne rozkoší výprav, jen smutkem.
Plujte, steré vy lodi, i s milenci, květy a hudbou,
plujte, vyplujte všechny! Bych já tu jen pozůstal sirý,
z hlíny nádoba v kalném kdes přístavu zapomenutá.
38