Dámon a Jaron.

Dámon a Jaron.
Sunt lachrimae rerum, & mentem mortalia tangunt. VIRGIL.
D. Proč zde tak smutně bratře Jaroni ležíš, A na radostné stádo žalostně hledíš? Patř, jak pořádně se pasou tvá jehňátka, A jak vesele vzhůru skáčí kozlátka. J. Ty ještě nevíš mé žalosti příčinu? Nech mne Dámone, ať v bolesti zahynu! D. Řekni mi, co jsou to zase za smutné věcy, Však sem ještě neslyšel takových řečí ——— *) Písně své křesťanské roku tohoto v Praze v 8. u Rosenmüllerských dědiců vydal. 136 Od pastýře nad jiné veselejšího, Snad neoplakáváš přítele dobrýho, Snad ti nezhynulo tučné jehňátko, Neb ti neodřeklo Lalaje děvčátko? J. Budu mlčet, když jediné potěšení, Příjemná Lalaje víc na světě není. D. Co platno, aby sy stále sobě hořekoval, Všem horám a lesům svou bídu žaloval, Věř, nezbaví tebe pláč hořké žalosti, A způsobí ti jen tím větší těžkosti. Rač se posaďme blíž buku zeleného, Mášli co o své milence hotového, Můžeme zde po sobě spolu zpívati, Až se bude hlahol v lesých rozlíhati. Zatím náše stádo opatrůj Bartoni! A ty počni zpívat truchlivý Jaroni! J. Pastýřek zrcadla stůjte potokové! Přestaňte váti jen chvíli vy větrové, Ať můj smutný zpěv dorazý až do nebe, Když budu naříkat Lalaje pro tebe. Žalostí vadnou dráhy, meze a louky, Tebe oplakávají zvadlý palouky, Na kterýchž sy své bílé stádo pásala, Příjemné písničky vesele hlásala. Pro tebe jsou truchlivé všecky jeskyně, Pro tebe naříkají lesní Bohyně. 137 Pláčí pastýři, a kvílejí děvčátka, Nechtějí ani trávy jísti jehňátka. Bylas nevinná, tichá jako ovčička, Nebyla k vidění taková divčička, Na tvých tvářích růže kvetly jak korály, Pisky, v čele oči jako trnky hrály, Hlas příjemný jak zvoneček, řeči sladké, Ruce bílé jak lilium, tělo hladké. D. Pod zelenou mříží sedícý slavíčky Z spanilých hrdýlek truchlivé písničky Vydávejte, a vy ptácy každou dobu Kvilte neustále u jejího hrobu. J. Dřív než Jaron na tvůj příjemný obličej Smutně zapomene, nastane obyčej, Že se Jelen na obloze pásti bude, A Labe naproti horám spátkem půjde. Hned když začnou první slunečné papršlky Zlatiti černé lesy a holé vršky, Když mrzutí z pole potáhnou voráči, Aneb poženou stádo domů ovčácy: Spomínat budu, nikdý nepřestávaje, Na tebe, kde jsy, ach přemilá Lalaje! D. Přestaň Jaroni! učiň konec zpěvu tomu, Již jest čas, abychom hnali ovce domů. Nebo již sedlské vzhůry kouří komíny, A z hor na střechy syvé padají stíny. 138 J. Jděte domů, jděte spanilá kozlátka, Vy šťastná někdy mého stáda hovádka, Nebude vás z pramenu čistého více Semnou napájeti krásná milovnice.