Matce jediné.

Matce jediné.
Tebe, kterás lidu mého matkou, Tebe, velká, svatá, jediná, kterou drala ruka zločinná, kterou ponížila pomstou sladkou, které strhla slunce slávy s čela, kterou týrať, mučiť, vraždiť směla, protože jsi dobrou naší matkou, Tebe, kterás Husa světu dala, začež určili Ti Kostnici, postavili černou hranici, jásali, žes na ní dokonala, Bílou Horou zžehli ducha Tvého, Ty’s jim za to dala Komenského, když jsi dříve Jana světu dala, Tebe, kterás kalich pravdy, světla k přijímání lidu poskytla, by mu lásky doba zasvitla, které za to smečka vrahů vmetla hořký kalich ve tvář v době kletí, naplněný žlučí Tvojích dětí, kalich temna za Tvůj kalich světla, 60 Tebe, která zlobou vlastních synů trpíš muka tisícerých ran, na kterou se valí ze všech stran dravé vlny v době prázdné činů, by Tě navždy v sebe pohroužily, na Tvé půdě v jeden proud slilyse slily, když Ty hyneš bojem vlastních synů, Tebe, svatá, ze všech nejsvětější, v ponížení slavná, veliká, před níž všecka krása zaniká, před níž bledne záře nejsvětlejší, Tebe vzývám v hloubi duše žhoucí, v oběť klada srdce mladé, vroucí, vlasti drahá, matko nejsvětější! Chtěl bych míti duši Tantalovu, abych za Tě trpěl na věky, za Tě snášel lidstva nevděky; chtěl bych míti sílu Herkulovu, abych zahnal nepřátel Tvých roje, abych bránil svaté prahy Tvoje, zahubil Tvou muku Tantalovu! Chtěl bych míti blesky Perunovy, abych spálil modlu cizoty, která dusí naše životy; chtěl bych hřímať pěvcovými slovy: 61 „Nechte cizích, mluvte vlastní řečí!“ Milujte vlasť, toneť v nebezpečí, sic vás raní blesky Perunovy! To vše chtěl bych, ještě, ještě více, chtěl bych Tobě světy pokořiť, blaha ráj Ti věčný vytvořiť, umříť za Tebe, má mučennice: Tím bych, drahá, doznal nezakrytě, kterak věrně, vroucně miluji Tě: vždyť jsi jedna jen a žádná více! 1878.
62