Otci vlasti.*)

Jaroslav Tichý

Otci vlasti.*)
Nepláče v háji smutná žežulice, leč matka vlasť pro syna velkého, utichla bouře, krutý bol ji schladil; vždyť celý národ klade otce v hrob! Zalkala srdce divou bolestí, ztrnula ústa němým úžasem, chvějí se duše zvěstí neblahou, jen zřejmě mluví polekaný zrak: Nám otec umřel, otec umřel nám! Nechceme věřiť zvěsti Jobově, jež celou, sirou vlastí zachvívá a celý národ vrhá žalu v plen. Nechceme věřiť, kmet že velebný nás opustil u prostřed zápasu, kde bratra haní brat a zrádcem zve, kde nivu naši koukol rozkolu záhubou dusí nepřátelům v ples. Nechceme mysliť, že jsme sirotci, jimž umřel otec dobrý, pečlivý, nechceme mysliť, že juž odešel starosta věrný svému národu. ——— *) Ve výroční den smrti Frant. Palackého (26. května 1876). 69 Nechceme cítiť, velký vlasti syn,syn že opustil ji v dobách zkoušení, nechceme cítiť, otec velebný že ve sváru svých dítek zanechal. A přec to pravda, vážná, bolestná; máť němouněmou, ale jasnou mluvu smrť! – Ba byl to syn! On s vlastí v jedno srost’, jen za ni trpěl, žil a pracoval, jí na pokyn vše obětoval rád. Ba byl to syn! Vlasť kletou, zhaněnou očistil klatby, zjednal úctu jí, a české jméno znovu rozneslo se po národech, čisté jako dřív, a národové žásli poznovu, že vzkřísil se zas národ ubitý k novému žití, k novým zápasům za právo svoje, řeč a osvětu, a národové žásli poznovu, že žije opět národ Husitův! – Ba byl to otec! Vzorným příkladem vždy jako slunce zářil národu, vždy bylo snahou jeho vtělenou, práv zemských dávných dobyť zpět a neporušená je zachovať, jak v zlatých dobách slavní předkové! Ba byl to otec! Ve tmy staleté vrh’ jasnou světla, pravdy pochodeň 70 a jako bůh řek’ českým dějinám: Již konec bludům, světlo, pravda buď! A s pílí vzácnou, umem zpytavým se ponořil do proudu dějinstva, by svaté písmo svému národu vynesl odtud čisté, blaživé. A české jeho slavné dějiny se staly božím evangeliem, v němž čítá národ s láskou, hrdostí. Zde vzory jsou, jak právo národ ctil, vlasť miloval a za ni život klad’, zde výstrahy jsou, nesvornosti duch,duch že přived’ vlasť vždy v propasť záhubnou! – – Že nesvorni jsme, proti bratru brat se staví vzdorně jako hance, vrah, Bůh těžce nás, ba těžce potrestal. I shasl nám ten heroický duch, náš vůdce, štít, náš otec Palacký! – Však neumřel! Jen vzletěl do výše, kde velkých duchů září Pantheon, ztad žehná nám, jako nás miloval, ne otec juž, leč vlasti genius! O genie náš, v lásce dětinné se k Tobě vinem, žehnej, žehnej nám! Kéž Tebou národ vejde v svorný chrám! Pak svitne spása vlasti jediné; vždyť při svornosti národ sílí, plesá 71 a nesvorností hyne, chabne, klesá. Kde nedůvěra, závisť v duši plane, tam beznaděj’ i slabosť neustane, kde víra, láska jest a svorný duch, tam síla, naděje, tam žehná Bůh! 72

Básně v knize V bouři a klidu: