NA HROB TVŮJ...

Karel Toman

NA HROB TVŮJ...
Na hrob tvůj černý smrk jsem vsadil dumavě teskný. Bez nápisu, kdo líbal, miloval, kdo zradil. Tvou prudkou hlavu ostře leptá sen, věrný ryjec delikátních rysů. V těch rtech cos chví se ještě, šeptá. Proč víc jsme chtěli? Prsten, v němž se snoubí nebe a peklo, bolest, temné pudy, bytosti naše semknul v mračné hloubi. A poutáni, odpuzováni, žili jsme znova všechny staré bludy od počátku až do skonání. Až tvoje duše měla sílu zlomit se sama. Žlutě hasnul den a západ žehnal tvému dílu. Měj díky za ten nový život, drahá. Ať ironicky k smrku nachýlen kříž vedle civí s hrobu sebevraha. 18