POHÁDKA MÁJE

Karel Toman

POHÁDKA MÁJE
Hle, svátek květů a bídy, hle, svátek blouznivých duší a bledě zjasněných nocí a svátek slunce a smíchu – proč pláčeš, Markétko? Oh, věčný stín ve tvé jizbě a bolest v kalných již očích. A děcko na tvojich loktech, úsměvné, chtivé života, tesklivě vzpíná ručky. Je mrtvo, co zpívalo v tobě před rokem, dvěma, či ztlumeno pouze? Dnes žije jen, co trpí. Tvé tělo, tvá duše, jež zná jen kletbu a nenávist a vztek. A tvoje děcko. Neměř hloub řeky pohledem, v němž se smrt rve s žitím, hleď výsměšně ve tvář světu i cudným Helenkám a naivním básníkům s očima zavřenýma. 29 Zpívej jim dotěrnou píseň adventu svého a postu, zpívej jim pamflet o Marii, o zastínění Ducha Svatého a o slepých a hluchých! 30