PAŘÍŽ

PAŘÍŽ
Polední prudké slunce lije žár bílý v dlažbu. Melodie uspaná fádní vzduchem chví. A mezi břehy šedých domů proud povozů se chvatně řítí a mužů dav a žen, jimž nítí zornice svaté šílenství. Vteřino světla, hřej a zpívej! Květino lidská, kveť a kývej věčnému slunci vděčně vstříc! V aleji starých vážných stromů chlad líbá čela orosená, a muži ruku stiskne žena, po práci živě žvatlajíc. A v parků zelený tón tmavý zní pyšným skoupým hymnem slávy bronz děl v pomníky přelitý. Ctnost, síla, zločin. Krev a zlato. Tak mluví Bastilla i křeče lva Belfortského, krev z nich teče, hlas minulosti veliký. 84 Než dosní duše sen ten rudý, tvé lampy vzplály, tvoje bludy, tvůj chaos marnivý se zdvih’. Hmyz Evropy i Ameriky a hmyz všech pěti dílů světa opilý, omámený létá kol světel tvých, kol světel tvých! V zrcadlo žluté mění nebe tvá noc, bys mohlo shlížet sebe a ironicky pak se smát, ó město! Chladné alkoholy, i ženy tvoje omamují a krev i mozek otravují, však nutno pít a jedy ssát. Když v chladném jitru v posled vzplane tvá vise v hlavě mdlé a štvané, jde poutník s láskou k domovu. Z tvé kouzelné se napil šťávy, tvůj fluid vstřebal, tvojí síly, umění tvého přelud bílý, však nevrací se poznovu. 85