I DECHLO JARO V SRDCE MÉ...

I DECHLO JARO V SRDCE MÉ...
I dechlo jaro v srdce mé, (hlas nocí větrných jsem slyšel) šeptalo: Vstaň a půjdeme. – Že smutno bylo srdce mé, já k smutnějším jsem ráno vyšel. Ne těšitel, jen jako ten, jenž s trpícími nese hoře, jsem nahléd’ chatám do oken a jak jsem kráčel samoten, slz cizích zalilo mě moře. Hrob zamlklý byl každý dům a vesnice, toť hřbitov celý. Když zazněl zpěv, to pohrobkům a vlastním oklamaným snům zmučené mladé ženy pěly. A starých matek černý řad pokorně bral se ke kostelu. Na starce u hřbitovních vrat třpyt slunce vysměvačný pad’ a ruka sáhla k srdci, k čelu. 103 I slovo boží jinak zní, než znělo ještě loni z jara. Jen hlahol zvonů stejně zní hlubokou notou smuteční, když mrtvého kněz pochovává. A stejným dechem voní zem’ syrových kouřících se polí, jak obrací se pod pluhem. A jako za mátožným snem cesta se plouží pod topoly. Jde rozsévač, a mně se zdá, že zrno elektrické seje, jež rychle v půdu zapadá a rychle bohatou žeň dá, a po ní lehký vánek věje. 104