CASSIUSZLOMEK – VIKTORU DYKOVI – II Pes polovzteklý městem pobíhámod prvních světel večera.Mha škrtí svítilny. Jsem sám a sám.A stín můj a má chiméra.22Ta na mě svůdně kývá z daleka,nad řekou stane záhadněa cosi šeptá. Oh, jak ulekásen o tom mrazně vlhkém dně.Zas dál se plížím. Skřížím cestu lidí:jen kopnutí a trocha slin.Můj vzteklý hlas sám za sebe se stydí.A štěkám jenom na svůj stín.Dost melodicky štěkat uměl jsem(snad přízeň milostivých Mus),leč nemoh’ jsem být nikdy umělcempro svoje jméno: Cassius.Je příliš krásné, touhou pomsty pláa šlehá jiskrami jak brus,když mečíř brousí dýku. Věc to zláa luxní pro psa, míti vkus.23IIII Ta noc je věčná. Pustě, zoufalezní temnem telegrafní drát.Pohřební hudby chmurně pomalétak monotonně znají hrát.Pár spadlých listů vítr roztočilv bizarní tanec posměšný.Tak víří dlažbou, paskvil jarních sila pamflet na mízy a sny.Ta noc je smutná. Nezřít člověka.Tož netřeba být surovým.A z listů život tiše odtéká. –Ten nejkrásnější ulovíma hřát jej budu teplem svého těla,list lípy nebo kaštanu,a byť i duše z něho odletěla,s ním do svítání zůstanu.24IIIIII Mí dávní druzi, kdysi nesmělí,teď cení zuby na potkání.Kdo byli kdysi, nejsou přáteli.Eh, pes to nepohřeší ani.Jim teplou boudu sotva závidím.Já každý řetěz překousal.Jen nad slabostí svou se zastydím,když do srdce se vkrade žal.Sám toulám se. Je měsíc ještě můj.Ten nevezme mi nikdo víc.Ty učesaný psíku, pamatuj:smím štěkat ještě na měsíc.Sám toulám se po městě s hladem svýma se svou tesknou chimérou.Jsem zcela blažen tímto bohatstvím.To moji druzi nežerou.25Hafani pyšní, psíci salonní,útěcha esthetických dam,indignovaně hlavu nakloní,když náhodou je potkávám.Oh, panstvo psí, můj rozmar veselýnad vaším vážným rozhořčením!Kdo byli kdysi, nejsou přáteli.I já pak smíchem zuby cením.26