ZA KAJOU
Mlýn rodný v lesích nerozehraje
už zelená kola,
bystřina marně houkne do kraje,
že jaro volá,
a vzpomínka a žal jen v mlze dne
pod cizím nebem k tobě usedne.
41
Spí v bílých parách fjord. A pohoří
hrou ledovců svítí.
Vzduch, moře, země tiše hovoří,
co mohlo býti,
co mohlo kvést a v slunci k činům zrát.
Leč osud kynul, člověk pad’.
A jako matka k děcku chorému
se nachýlí k tobě
a mluvit bude jeseň: Dobrému,
má dcero v hrobě,
a kráse žila duše tvá i sen.
Šla láska s tebou. Vroucný byl tvůj den.
Ty dítě jara, dítě jeseni
a hloubek a výší,
buď s bohem! Sosny, trávy, kamení
tvým dechem dýší
a vlas tvůj hnědý jako útlý mech
v plamenech slunce žije, něha něh.
42
Ten, v jehož cestu pad’ tvůj světlý stín,
dnes našel tvé stopy
pod písčinami dnů. Než do hlubin
čas jméno ztopí,
na hrob tvůj, KAJO, verše smuteční
třesavou rukou píše. Měkce sni.
43