POPELEC
I
Jak by za mnou zavřely se dveře,
jak by za mnou ležel starý svět;
kudy teď můj krok se v dálku béře,
nový, netušený jak by zkvet’.
Mír se klade v duši, uklidnění
jako moře náhle po bouři
a v něm blankytu jak zrcadlení,
slunce jas nic nechmouří.
Vidíš duši na dno, ani hnutí
nezakalí křišťál těchto vod;
je to v Bohu sladké spočinutí,
je to jako nejslavnější hod!
Jak bys náhle spustil kotvu ke dnu,
lodi zastavil tu dlouhý běh;
a co zdálo se ti v nedohlednu,
země zaslíbená – ejhle, břeh!
Usmíváš se jako v blahém snění,
jak když ptáku otvírá se klec;
svět co bylo, lásky plamen mění
ve tvých očích v pouhý – popelec!
20
II
Všemu konec už,
mír je v nitru;
co tě vzrušit můž’?
toužíš k jitru.
Myslíš na odchod,
skládáš věci;
marný světa svod,
duch dí: Nechci!
Zaslíbená zem
srdce táhne;
okouzlený jsem,
ve mně prahne.
A já nedočkav
patřím v dáli,
ruce vzhůru vzpjav,
ztroskotalý.
Maják z vod se zdvih’,
blíž jsem spáse;
nebe v červáncích,
rozdnívá se!
21