REMINESCENCE.

REMINESCENCE.
Když po skalách své stíny soumrak stele, duch vracívá se do těch dávných dnův, kdy v těchto místech Beneš Heřmanův tak slavně potřel zpupné nepřátele. Zřím staré Čechy, chrabré bojovníky, již v zápas s veselou jdou na rtech písní, i klnoucích jim vrahů četné šiky, jež dole pod samou se skalou tísní. A boj se rozpoutal! Skřek, ryk a řev se vůkol vzmáhá, v štíty mlaty buší, tak mnohý s kletbou vypouští svou duši a proudem teče kouřící se krev. Teď výkřikem se náhle zoufalým vzduch otřásl; hle, se skal v hloub se řítí déšť balvanů a dole pod skalím jen stony slyšet drcených a vytí – – 122 Děs pojal mne, že vzchopil jsem se maně a rukou přejel oči. Přelud prch’. Je ticho vůkol – klidný dol i vrch a mroucí slunko usmívá se na ně. Však teď! To není přelud! K sluchu zas mi doléhají zvuky cizí řeči. Zda bdím či sním? Což vrátil snad se čas, kdy Sasíci tu řvali v smrtné křeči? Ne, ztiš se, duše! Křik ten zdivočilý je ze rtů dcer a synův Israele, již ,Wacht am Rhein‘ tu mohou vřískat směle; jsouť jako pěna Čecháčkové milí. 123