ALOISU JIRÁSKOVI.

ALOISU JIRÁSKOVI. (K otevření Jiráskovy chaty na Dobrošovské skále 23./6. 1918.)
Drahý mistře! Vždycky velké cítím štěstí, pozorné-li mohu posluchače vésti – ať už ve škole či ve dvoraně kdesi – v parky nádherné a ve velebné lesy, do hlučného města, v tichý venkov smavý, pestré na slavnosti, do bitevní vřavy, které ožily a vždycky žíti budou Tvými tvory s lidskou teplou krví rudou. Vždycky v rozjasněných, planoucích pak lících, ve vzníceném zraku zbožně slouchajících velikou čtu jejich lásku, Mistře, k Tobě. Hovořím-li našich otcův o porobě, posluchači pěsti zatínají maně; líčím-li, jak prosté husitské ty zbraně 144 s třeskem na vrahovu dopadaly hlavu, děti husitů zřím v posluchačů davu; nejvíce pak vždycky zálibě jich hoví, Tvými vlastními když, Mistře, mluvím slovy. Na Dobrošovské dnes v duchu stojím skále, po okolí zrak můj těká dál a dále: náchodský zřím zámek, Padolí Tvé rodné, vzpomínka tu mnohá potěší i bodne, ku Broumovu, k Hvězdě, k Polici zrak letí, Dobrušku tam tichou svírá do objetí; duševní však zrak se dále ještě nese: od Psohlavců kraje spěchá v živém plese k dávné naší „lásce“ – k staré Litomyšli, do níž před lety jsme – učitel, žák – přišli, až pak nakonec v svém letu mocném stane, k nebi kde se tyčí hory rozeklané, bratříků kde dlouho vítězila síla, až se jejich krví země napojila. V zbožném zadumání stojím sotva dýše, rty se chvějí: Vše to, Mistře, Tvá je říše! A má duše, která bloudívá tak ráda, bez oddechu dále svoje dumy spřádá – a hle, nevídaný vidí zjev, jenž budí obdiv, úžas, úctu, lásku v mojí hrudi: Poeta, svým věkem nijak nezlomený, jenž byl dosud zaklet mezi čtyři stěny pracovny své tiché, stoupá na řečniště, na srdce nám klade, cože bude příště nejsvětější všech nás Čechů povinností, do duše nám hřímá, že snad už je dosti toho otálení, čas že přišel nový, slavné přísahy pak dojemnými slovy zavazuje nás, že pevni jako skály státi chceme vždycky za své ideály. Drahý Mistře! Dosud pro Tvoje-li díla láskou k Tobě srdce tisícerá bila, 145 nyní pro Tvá krásná, mužná, včasná slova, po nichž sehnutá šíj vzpřímila se znova, po nichž zavzněl jásot místo planých stonů, – v pravdě milují Tě srdce milionů. V davu těch, již Tebe spějí pozdraviti, žák Tvůj, jemuž sníh už na skráni se třpytí, němý ve chvíli, co jásá všecko kolem. Oněměl hle! samou radostí, ne bolem; nemilujeť řeči cit, jejž k Tobě chová. Ty mě dobře znáš, můj drahý učiteli, víš, že výmluvnější nade všecka slova slza v oku mém, stisk ruky mojí vřelý.