VZPOMÍNKA NA KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO.

Ferdinand Tomek

VZPOMÍNKA NA
KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO.
Dnes motýl – vzpomínka mně na skráň sedá a naléhavě do ní křídla bijí; již vidím, že se odehnati nedá, i nezbývá než sluchu dopřáti jí. Síň soudní ponurou teď vidím v duchu. Kam zrak se šine, hlava vedle hlavy, tak stísněny tu posluchačů davy ves naplnily prostor v dusném vzduchu. Šum náhlý rozvířil teď mrtvý klid a ke vchodu všech zraky zaletěly, jímž vkročil ten, jenž souzen má tu být. Jak milý zjev! Hled dobrácký, ne smělý, ty davy rázem přelétl a v líci se zjevil úsměv, který znamením byl vděčnosti a zřejmě pravil jim, co rty v tu chvíli nemohly jim říci. A líčení se dálo. Prošla doba, než přečtena je dlouhá obžaloba i výslech ukončen; však hle, teď už 146 se s místa svého vzchopil mladý muž a hájiti se počal. Oj, což rázem se udála s ním divná proměna! Jak tyčí hlava se dřív skloněná a z oka, dosud upřeného na zem, jak srší blesky! Ticho hrobové se rozložilo síní, když se jí hlas jeho ozval. Tiše, tišeji kol něho stáli, lid i soudcové dech v prsou tají, trnou v němém žase, jak ze rtů jeho slova přesvědčivá mu plynou, někdy jako hudba tklivá, jež v oko loudí slzy, náhle zase hřmí vší svou silou jako bouře divá a jako těžké dopadají rány těm na hlavu, kdo dočkat nemohou se chvíle, za obětí ubohou kdy žaláře se zavrou těžké brány a vzdechy jeho čtyři vlhké stěny mu budou vraceti... A za chvil málo hle, jaká změna! Co jen se to stalo?! To nestojí tu těžce obviněný, než žalobce, jenž každým slovem drtí ty, kteří chtěli rozdrtiti jej a volnost slova zasvětili smrti! Kde strach dřív bylo zřít či beznaděj, tam nadšení a jas teď z očí sálá. A potlesku – slyš! – bouře neskonalá teď šerou síní burácí, v ni mísí se jásot sterých hlasů: Nevinen! A vlny jeho rostou, z těsných stěn vždy volnější teď cestu dělají si, až v ulicích a na náměstí jen zní jedno slovo mocně: Nevinen! Však ten, jenž původcem té bouře celé, sám stojí tady smutně; tuší snad, že ke zbrani teď sáhnou nepřátelé, jíž nebude tak snadno vzdorovat – – – 147 A jiný zase vystupuje nyní mi obraz v duši, kterou zmítá žal. Je měsíc po tom, v porotní co síni náš velký Karel vítězem se stal. Noc černou perutí se snesla k zemi, jen vítr pustými teď ulicemi se prohání a do závějí v nich svým mrazným dechem kupí sypký sníh, tu v dveře zalehne, tam okenicí si zatřese a dále spěchá zas a zlobně skučí. Nevlídný to čas! Však tím jest útulněji ve světnici, kde nejedna se ozve dávná zkazka kol krbu, vesele v němž oheň praská. Tak útulno též v jizbě vytopené, v níž slavný rodák borovský je bytem. Tu v ovzduší tím mírem svatým sytém, jímž dýše všecko vůkol, jasné klene se nebe nad rodinou spokojenou. Tu Karel sedí s milovanou ženou a s matičkou i sestrou kolem stolu, co zatím dcerka, malá Zdenička, jíž sen se dávno snesl na víčka, v své leží postýlce. Tak všichni spolu tu hovor vedou o tom, předmětem co jejich tužby. Zkušený ten muž, jenž mnoho bouří v žití zažil už, je důvěřivým vždycky dítětem, když buduje své do budoucna plány. A tak i dnes; již vidí zdar, jenž kyne mu z příští práce: zdělávat chce lány té půdy rodné, pěstit sady stinné. Ba dnes je vesel, jak už dávno nebyl; dřív nepřátelé stíhali jej všude, jich zlobný výsměch zevšad naň se šklebil, a teď už brzy měsíc tomu bude, co v svatém klidu žije nerušeně – – – Čas pokročil, když matička a dcera se do světničky odebraly, která 148 jim byla ložnicí. Muž nyní k ženě si blíže přisedl a ztlumiv hlas s ní radil se, čím dcerku nad vše dražší by překvapili; bylť už blízko čas, kdy „Ježíšek“ se s nebe na zem snáší a šťastnými tu činí staré – mladé, když pod stromeček dárky své jim klade. – A dlouhá zase uplynula doba, než na lože se odebrali oba; však k postýlce dřív ještě přistoupili a na dcerku svou dívali se chvíli, jak v klidném spánku lehce, volně dýše, pak na čílko jí udělali kříž – i otec „neznaboh“ – a šťastni tiše šli na lůžko – – – Sen milosrdný již jim dávno přinesl lék zapomnění, jenž krále v chuďasy, v ráj pouště mění, když nenadále z venku ze všech sil kdos na domovní dveře zabušil. Tím probuzen byl Havel skokem s lože, i žena na svém loži vzchopila se a vyděšeně vykřikla: „Můj Bože, proč tento poplach?!“ Vtom však nové zase se rány ozvaly a pádnější, než byly dřív, že také Zdeňka malá teď procitla a do pláče se dala. A zatím co ji matka konejší i babička a teta, z ložnice jež svojí přichvátaly tušíce, že neštěstí se stalo, Havel bled dům spěchal odemknout; jak otevřel, jen stěží výkřik utajil, když zřel stráž v plné zbroji, jejíž vůdce hned mu ruku vložil na rámě a kázal mu jménem zákona, by okamžitě se na cestu s ním vydal. Darmo tázal 149 se zatčený, proč nemůže v svém bytě noc aspoň ztrávit, darmo jistil, ráno že před neznámý dostaví se soud, – muž opáčil jen, co mu rozkázáno, i nezbývalo nežli poslechnout. Než uplynula chvíle kratičká, pláč rozlehl se domem. Hrozná scéna! Tu ruce lomí stará matička, tam v slzách tone sestra, věrná žena kol šíje Karlu paže ovíjí, štká hlasitě a bolem téměř klesá, a Karel, na celém se těle třesa, jen mlčky k sobě tiskne Julii. A naposled když zlíbav Zdeničku chtěl žehnat jí, však místo slov se jen mu ze rtů vydral křečovitý sten, – i náčelníku stráže na víčku se zatřpytila slza – – – Málo chvil – a odvážen byl za hranice Čech syn vlasti nejlepší, jenž hotov byl jí poslední svůj obětovat vzdech – – – A uštvali Tě, Karle, umlčeli! – Kéž my, již v duchu stojíme, kde Tvoje se zdvíhá mohyla, Tvůj odkaz vřelý vždy poneseme do každého boje, však nejen na rtech, ale v srdci také, by rozkazy ni hrozby, sliby všaké nás nezlákaly s cesty naší přímé! Kéž nám, vzor veliký již v Tobě zříme, by konečně již do krve se vlila Tvá, drahý Karle, poctivost a síla!

Básně v knize Menší básně: